Ovšem je fakt, že v zemi, kde nejlepší známka ve škole je pětka (a nejhorší jednička), kde zítra znamená včera a kde se válce říká „speciální vojenská operace“, by vlastně nic údiv vzbuzovat nemělo, a nejméně ze všeho to, že ani na sebepodrobnější mapě město tohoto jména dnes nenajdeme. Přesto má dlouhou historii.
Bylo založeno r. 1589, kdy ruským carem byl nominálně Fjodor I., syn Ivana Hrozného – jenž byl ale částečně slabomyslný a reálně neschopný starat se o státnické záležitosti, takže faktickým vládcem země byl jeho švagr Boris Godunov (který se stal skutečným carem po Fjodorově smrti, když nechal zavraždit svého synovce, Fjodorova syna Dimitrije). Důvodem založení Caricynu situovaného na (tehdejší) samé jižní hranici Ruska byly na jedné straně ochrana před nájezdy kočovných kmenů a na druhé straně samozřejmě i získání opěrného bodu při expanzi na jih (úplně spolehlivá opora to ovšem nebyla, např. v r. 1670 město dobyl odbojný donský kozák Stěnka Razin).
Třísté narozeniny Giacoma Girolama Casanovy |
Zajímavá je historie názvu: vzhledem k tomu, že ruskému „carica“ odpovídá (nepřekvapivě, přinejmenším pro mou generaci) české „carevna“, zdálo by se na první pohled, že město bylo pojmenováno na počest (například) Fjodorovy manželky a Godunovovy sestry – jenže takové zdání klame. Caricyn byl totiž založen na soutoku Volhy s řekou, jíž místní tatarské obyvatelstvo říkalo „Sary su“ – „Žlutá voda“, což byl i první název původní místní pevnosti, předtím, než bylo jméno poruštěno při trochu pozdějším vzniku civilního osídlení. Ke změně snad dopomohlo i jméno říčního ostrova ležícího na tomto soutoku: „Sary sin“ – „Žlutý ostrov“.
Město se s expanzí carské říše do jižních stepí postupně rozvíjelo, v 19. století se stalo významným říčním přístavem a samozřejmě také průmyslovým a obchodním centrem a dopravním uzlem jižního Ruska – procházela jím železnice spojující jižní, na obilí a další zemědělské produkty bohaté oblasti carské říše s Moskvou (a tedy i Petrohradem a dalšími centry).
Pro svůj význam a strategickou polohu se stalo dějištěm těžkých bojů za ruské občanské války, která vypukla po říjnovém převratu r. 1917 (označení „Velká říjnová socialistická revoluce“, jež se používalo před r. 1989, se i v SSSR prosadilo až na sklonku 20. let na Stalinův příkaz – až do té doby to byl i v Rusku „okťjabrskij perevorot“). Prosovětským silám se na jejím začátku podařilo zmocnit ve městě vlády, pak na konci r. 1918 na město zaútočili bělogvardějci pod velením Antona Děnikina. Rudé obraně tehdy velel Kliment Vorošilov, po jehož boku jako politický komisař stál Josif Stalin. Vojenské štěstí se přiklánělo tu na jednu, tu na druhou stranu, město padlo do rukou bílých (k čemuž přispělo i to, že Stalin nechal důstojníky posil, které městu na pomoc vyslal Trockij, jako politicky nespolehlivé uvěznit na vlečném člunu na Volze, jenž byl na jeho rozkaz následně potopen), ale nakonec byla r. 1920 definitivně ustavena sovětská moc.
Byzanc, Konstantinopol, Istanbul – a nádavkem i krasavice inteligentní |
Během bojů o Caricyn Stalin poprvé široce rozvinul a uplatnil metody vlády, jimiž se stal později pověstný: naučil se nikomu nevěřit a všechny podezřívat, naučil se, jak důležitá je propaganda a jak strach a teror usnadňují vládnutí. Shrnuto, právě v bojích o Caricyn (kde se navíc vojensky nijak nevyznamenal, ač sovětská propaganda po desetiletí tvrdila opak) si Stalin uvědomil, že „smrt je nejjednodušší a nejúčinnější politický nástroj“, jak jeho postupy posléze charakterizoval Chruščov.
A na svou věčnou památku a připomínku svých (objektivně přinejlepším sporných) vojevůdcovských úspěchů nechal na den přesně dnes před 100 lety, 10. dubna 1925, přejmenovat Caricyn na Stalingrad.
