Blanárův výrok lze využít různě. Třeba tak, že si z jeho autora můžeme dělat legraci ve stylu: To mluvíte o USA a Izraeli, anebo spíš o Rusku? Vždyť Moskva vede válku na území jiného suverénního státu, Ukrajiny, už čtvrtý rok.
Jenže to by bylo dost laciné. Taková rétorická figura je sice oblíbená, ale často demagogická. Blíží se tomu, co se říkalo za komunismu, když Západ vyrukoval s nějakou kritikou Východu: „A vy zase bijete černochy.“
Maďarsko a Slovensko nepodpoří sankce proti Rusku. Kvůli zákazu dovozu plynu |
Nebo lze Blanárův výrok použít dalším oblíbeným způsobem. Ukázat na něm, že má pravdu, když hází Rusko a USA do jednoho pytle. Když de facto říká: „Jeden bombarduje Ukrajinu, druhý Írán. Jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou. Je lepší mít vztahy s těmi i oněmi.“ Ale i zde číhá demagogie. To chcete vážně srovnávat útok na vojenské a jaderné cíle v Íránu s ruským drancováním Ukrajiny jako státu? S neskrývaným opovržením Moskvy vůči Kyjevu, s nálety na civilní infrastrukturu, s desítkami tisíc civilních obětí (přesná čísla nezveřejňuje ani jedna strana). Tak bychom se daleko nedostali.
Když se státy snažily v OSN…
Ale ať si o Blanárovi a jeho straně Směr myslíme cokoliv, ať ho považujeme za Ficovu loutku či někoho podobného, v jedné širší a důležité věci má pravdu. A to když upozorňuje na erozi mezinárodního práva či jeho nedodržování.
Ostatně právě toto řekl prezident Peter Pellegrini, jenž se nechová jako ryzí muž Roberta Fica. Současná situace je podle něj důkazem, že stále více států, včetně demokratických zemí a světových velmocí, upouští od diplomatických řešení krizí a preferuje silové kroky.
Zkuste si položit prostou otázku. Čas od času se stane, že nějaký suverénní stát cítí potřebu vyřídit si to se sousedy zbraněmi. Kdy naposled se nějaký stát pro takový případ ucházel o legitimaci OSN k útoku? To už člověk musí hodně přemýšlet.
Česko a Slovensko se navzdory „politickému ochlazení“ bezpečnostně potřebují |
V srpnu 1990, když Saddámův Irák napadl i anektoval suverénní Kuvajt, bylo jasno. Vznikla široká protisaddámovská koalice a Rada bezpečnosti jí dala mandát.
V předjaří 1999 v Kosovu, když tam sílilo krveprolití, to bylo už horší. NATO se chystalo na zásah proti Srbsku. Na své straně mělo Radu bezpečnosti OSN, jež situaci v Kosovu označila za hrozbu pro mezinárodní bezpečnost. Ale o další rezoluci, jež by schválila užít všechny prostředky, se v Radě bezpečnosti už ani nehlasovalo, neboť by ji vetovaly Rusko a Čína. Lze tak říci, že NATO zaútočilo bez legitimity, ale aspoň o ní uvažovalo.
Totéž platí pro říjen 2001, kdy se po útoku al-Káidy Amerika chystala do Afghánistánu. I ona měla na své straně rezoluci RB OSN, která ocejchovala Tálibán za hrozbu pro světový mír. Ale ani ona nezískala tu „hlavní“ rezoluci pro nasazení veškeré síly. USA a jiné západní státy tedy vstoupily do Afghánistánu bez plné legitimity, ale velké protesty z toho nebyly. Tehdy jen málo lidí fandilo al-Káidě a bin Ládinovi.
Něco podobného přišlo v předjaří 2003, když se USA a Británie chystaly na invazi do Iráku. Jejich argumenty o zakázaných zbraních byly – jak se ukázalo – děravé a legitimita mizivá. Ale snaha o ni tam byla.
Snad poslední snahu – navíc úspěšnou – o legitimitu vojenského útoku na suverénní stát jsme mohli zaznamenat v roce 2011. Za občanské války (“arabské jaro“) v Libyi. Tam Západ získal v RB OSN oprávnění k ochraně režimem drcených povstalců. Ale pak to skončilo svržením režimu, tedy už za hranou mandátu OSN.
… a když už na to kašlou
Od té doby, už 14 let, je těžké najít jedinou vojenskou invazi proti státu, jíž by předcházela aspoň nějaká snaha o legitimizaci v OSN. Ryzí ukázkou je ruská invaze na Ukrajině. Moskvu ani nenapadlo, že by se mohla – měla – ucházet o legitimitu té akce v OSN. A další ukázkou jsou nynější útoky na Írán. Ale do jednoho pytle je házet nelze.
Nad Tatrou se střílí, až hromy divo bijú. Politici i medvědi |
Útoky na Írán mají dobré důvody. Íránský jaderný program je reálný, i když nevíme, v jakém konkrétním stadiu se nachází. Izrael loni zažil dvojí ostřelování balistickými raketami z Íránu. Ano, byl to precedens. Neútočila nějaká guerilla (Hamás, Hizballáh, Hútíové), ale suverénní stát proti suverénnímu státu – leč nikoho ve světě to ze židle nezdvihlo.
Nejsou to pádnější důvody pro útok, než jaké – abstraktní „denacifikace“ – uvádí Moskva pro svou invazi na Ukrajinu? Zřejmě jsou. Ale pokud reputace OSN zeslábla natolik, že nikdo už ani symbolicky neuvažuje získat u ní legitimaci pro dobře zdůvodněný útok, něco je špatně.
