Stačí připomenout, že Habermas byl za svého života střídavě označován za neomarxistu, nejvýznamnějšího žáka a pokračovatele filozofa Theodora Adorna, za představitele světově uznávané tzv. Frankfurtské školy, usilující o intelektuální emancipaci jedince od totalitárních vlivů společnosti, či umírněného kritika kapitalistického zřízení pro jeho zneužívání komunikace a jazyka jako takového ke komerčním cílům.
Později, za éry již sjednoceného Německa, byl Habermas považován za vůdčího myslitele evropského federalismu a stoupence veřejné osvěty, jenž byl pro svůj idealismus odsouzen ke stálé nespokojenosti se svými Němci a jejich neschopností překonat své materialistické sobectví a stát se skutečnými demokraty a Evropany.
Nejenom osvobozovat, ale i vychovávat
Jistě, těch nálepek a označení bylo vícero, již tento výčet by však měl stačit, aby se ze všech charakteristik, kterým byl Habermas vystavován, mohlo vyloupnout to skutečně podstatné. Jürgen Habermas navzdory všem hrůzným zkušenostem, které v raném věku musel s nacionálněsocialistickou totalitou a jejím jen postupným poválečným odbouráváním udělat, uvěřil v moc slova, které může, je-li správně používáno, člověka nejen osvobozovat, ale i směrovat k osvícenému jednání.
Pro každého, kdo zažil přeměnu deformované, totalitní společnosti do společnosti otevřené a demokratické – ať už šlo o Německo či třeba Českou republiku, musí být jasné, že získat, a hlavně udržet takovou víru není za daných podmínek vůbec snadné. Habermas, jenž své přesvědčení, že demokratické uspořádání stojí a padá s tím, jak dobře si lidé jsou schopni naslouchat a rozumět, později přetavil do uznávané teorie komunikativního jednání, projevil ve svých občanských postojích značnou míru odhodlání a nekompromisnosti.
Zemřel německý filosof a sociolog Jürgen Habermas. Přispěl k neomarxistické teorii |
Jeho nekompromisnost možná pramenila z úcty k učiteli Adornovi, který před nacistickou diktaturou emigroval do USA, ale po válce se do Německa vrátil a inicioval vznik zmíněné Frankfurtské školy. Možná ale jen Habermas ve svém zápalu nechtěl či nedokázal brát vážně, co jeho současníci říkali a oč usilovali. Ať tak nebo tak, s Habermasovou osvětou se postupem času stále více spojovala i představa didakticky pozvednutého ukazováčku.
Otázkou je, kdo nenaplněním komunikačních ideálů trpěl více, zda idealistický učitel či pragmatický žák. Jedno je však jisté, moderní německá společnost ve své snaze odstřihnout se od totalitní minulosti a zbavit se návyků, které si z té doby odnesla, se bez umíněných učitelů a idealistů Habermasova střihu neobešla. To se projevilo zejména ve studentské revoltě roku 1968, kdy Habermas a jeho dílo upevnili nejen v Německu svůj společenský věhlas.
Musíme se brát až tak vážně?
Je třeba říci, že v procesu sebepoznávání a demokratického vyzrávání německé společnosti výrazně napomohl ještě jeden, méně urputný typ osvěty. Takové osvěty, která Němce učila větší uvolněnosti, či, jak by se řeklo dnes, být více cool.
S něčím takovým si Habermas jako strážce jazykového pokladu nevěděl vůbec rady. Zde však naštěstí zaskočil jiný německý myslitel a věčný experimentátor – spisovatel a nakladatel Hans Magnus Enzensberger.
Enzensberger byl ostatně stejný ročník jako Habermas, a tudíž po pádu nacistické diktatury řešil podobné dilema: jakým způsobem žít a pracovat v poválečném Německu, jak nezapomenout, ale zároveň se nestát vazalem minulosti.
Na rozdíl od Habermase zvolil Enzensberger, povahou světoobčan, při budování své verze cesty ke svobodě jiný přístup – nebrat se tolik vážně. Je však otázkou, zda by si takový přístup mohl Enzensberger a jemu podobní skutečně užít, kdyby nebylo zároveň jejich protějšků, lidí, kteří jako Habermas neustále dbali na to, zda se moderní společnost ve své uvolněnosti až příliš nevzdaluje od svých ideálů: volnosti, rovnosti a bratrství.
Je trochu symbolické, že oba koryfejové německé moderní společnosti odešli, byť ve značně požehnaném věku (Enzensberger zemřel v listopadu 2022) zrovna v době, kdy před našima očima odchází velká éra slova jako hybatele společenského vývoje a je nahrazována érou činů, které v první fázi přináší spíš chaos a nejistotu.
Není divu, že Habermasova osvěta ani Enzensbergerova uvolněnost nejsou v tuto chvíli v kurzu. Daleko víc se hovoří o přirozené potřebě autority, sebedůvěry a odolnosti. Ale díky rozsáhlému dílu obou mužů bude jednou, v postchaotické době, možné na poklad, který nám zanechali Habermas i Enzensberger, navázat. A to je dobrá zpráva.
Autor je diplomat, bývalý velvyslanec v Německu.
