Trochu mě to, přiznávám, zaskočilo, když jsem se na Tvých webových stránkách dočetl: „Jmenuji se Lítačka a narodila jsem se proto, abyste mohli pohodlně cestovat po celé Praze. Metrem, autobusem, tramvají a klidně i lanovkou, když vyrazíte na Petřín.“ Zaváhal jsem, zda jsem omylem nezabloudil do sekce „pro děti“, případně „pro slabomyslné“. To jsem ještě, promiň, nechápal, celou filozofii Tvé prezentace.
Výměna Opencard za Lítačku? Fronty až ven, zaučování úřednic a zákazníci s pivem |
Šlo mi pořád jen o tu zdánlivě jednoduchou věc, vyměnit si skomírající Opencard za Tebe. Zmáčkl jsem tedy tlačítko „Mám Opencard, chci Lítačku“. Což mě poslalo na odkaz „Zjistěte, jak je na tom Vaše Opencard. Není už čas na mě, na Lítačku?“
V tu chvíli mi to došlo: chceš si hrát, Ty jedna darebačko. A půjdeš na to pěkně zostra. Chceš vědět, že Tě chci, a chceš abych Ti to opakoval, dokud z toho oba nebudeme šílet. Což při opakovaném opisování šestnáctimístného čísla není nic nereálného.
Hledá pomeranče i předseda Akademie věd?
A to jsi ještě přišla s tou hrou na roboty. Přimělas mě, abych se vrátil do svých roběcích let a vybíral obrázky, na kterých je pomeranč, řeka nebo dům. Prý abych dokázal, že nejsem robot. Luštil jsem Tvůj zábavný kvíz s rozmazanými obrázky natřikrát, robot by to patrně zvládl napoprvé: důkaz byl tedy podán.
Měl jsem u toho, to je ale mezi námi, i všelijaké fantazie: představoval jsem si, jak s Tebou takhle laškují jiní žadatelé, což je v podstatě kdokoliv, kdo žije v Praze. Hledá pomeranče i předseda Akademie věd?
Nebudu tu zabíhat do veškerých podrobností našich námluv. Myslel jsem si ale, že když poctivě vyplním všechna políčka ve formuláři, dostanu Tě. Překvapilas mě proto nemile svou závěrečnou žádostí o padesát korun. Proč, ptal jsem se, kam se ve vztahu mezi člověkem a jeho tramvajenkou poděla upřímnost?
„Jejky... i to se někdy stane.“
V „často kladených dotazech“ jsem odpověď nenašel. První z nich (tedy zřejmě ten úplně nejčastější) prý zní: „Co mám dělat, když datum expirace mé karty Opencard je více než 30 dní nazpět, ale na kartě je stále platný kupón?“ Nevím, co mě zneklidnilo víc: že ten dotaz vůbec nechápu, že ve slově nazpět se ponovu píše mezera, nebo že odpověď začíná: „Jejky... i to se někdy stane.“
Svůj vlastní dotaz jsem tedy poslal na Tvůj informační mail, odkud mi jedna z Tvých pobočnic mile (i když zdaleka ne tak rozverně jako Ty) poslala návod, jak mám svou předchozí žádost o Tebe stornovat, jak potom podat novou a jak přesně ji mám vyplnit.
Napjatě čekám, zda skutečně dorazíš
Připadal jsem si trochu méněcenný, ale byl jsem rád, že se proces chýlí ke konci a vyřešení mého problému (ano, teď už to dovedu nazvat pravým jménem) se blíží. Ukázalo se, že chyba byla na mé straně, nepochopil jsem, že si Tě nesmím chtít dojít vyzvednout k okénku, i když tu volbu laškovně nabízíš a i když kolem toho okénka denně procházím. To by bylo za padesát.
Pošlou mi Tě poštou. To bude zadarmo. Sláva hodným lidem na poště, že to umožňují. Nebo kterýmkoli jiným hodným lidem, kteří to poštovné zacvakají. Což nakonec budou v nějaké podobě pražští daňoví poplatníci, jestli se nemýlím. Je skvělé je mít, že, Lítačko?
Teď tedy, má budoucí tramvajenko, napjatě čekám, zda skutečně dorazíš. Nechci Ti lhát: nelíbí se mi Tvoje barva, je mi protivné Tvoje jméno. Myslím si, že děláš ze všech pitomce. Ale přece budu nakonec zřejmě šťastný, že Tě mám.
P. S. Odpusť, že naši intimní konverzaci zveřejňuji v novinách. Ale literární kvality Tvého vyjadřování myslím tento krok pro budoucí generace zcela ospravedlní.
