A je jasné, že Zemanovci, strana, která donedávna vypadala, že je dobrá maximálně tak na odčerpání několika kritických procent hlasů sociální demokracii ve sněmovních volbách, si tu slávu chtěla užít. Nicméně holdování lidu na hradě českých králů včera připomínalo spíš stranický mejdan.
Do blízkosti vojenské přehlídky na třetím nádvoří Hradu a ke kladení prezidentského věnce k nohám TGM pouštěla ochranka stranické příznivce s viditelným poznávacím znamením.
Miloš Zeman tak hned po prvním dni dostal příležitost uvědomit si, na jaké se to ocitl křižovatce: může být prezidentem ne snad všech občanů (to by byl úkol pro nadčlověka), ale přece jen té většiny, která v hlavě státu chce ctít svou republiku. Nebo může výkon funkce pojmout jako satisfakci: tak a teď vám všem, kdo jste mě podceňovali, případně nedoceňovali, ukážu, že si to pěkně užiju. A nejlíp se, jak známo, užívá mezi svými.
Dojem, že místo dosahování těch či oněch politických cílů jde o naplňování lidských potřeb několika lidí, kteří si užívají své velmi pozdní a nečekané odpoledne, dělal občas už Zemanův kabinet ustavený v roce 1998.
Byl plný reaktivovaných politiků, kteří po Listopadu nepřišli k lizu. Ten nezvládnutý triumfalismus tehdy spoluutvářel estetický dojem, na jaký se těžko zapomíná. Pane prezidente, bylo by dobré začít druhý den v úřadě znova, méně exkluzivně a pokorněji.
