Naplňuje se tedy měsíc staré proroctví Ivety Radičové, že její rezignací to v eurozóně rozhodně nekončí, že teď naopak začnou padat vlády jedna za druhou.
A skutečně padají jako kuželky, po Slovensku v Řecku, po Řecku v Itálii, po Itálii ve Španělsku.
Všechny státy, jimž krize eura zničila premiéra, mají jedno společné: střídají se strany, politická garnitura zůstává. V tomto neštěstí jsou totiž předáci opozice zpravidla namočeni stejně jako premiéři. Španělští lidovci, kteří po včerejšku slaví, vítali kdysi euro ústy svého předsedy Aznara jako „symbol síly“. Neextremistických politiků, kteří před společnou měnou varovali, se nedostává. Jedou v tom skoro všichni.
Důležité je, aby ty nevyhnutelné pády byly dobrovolné. Řecký, možná i italský, premiér skončil, když mu palcem dolů ukázali v Berlíně a Paříži. To však je nejlepší způsob, jak oživovat staré řevnivosti. O premiérovi, který tak jako Zapatero skončí ve volbách, jež sám svolal, můžeme naopak říct, že měl hezkou smrt.
