Obojí byla fantazie, která se zakořenila v éře zdánlivě nekonečného růstu, kdy si politici takříkajíc mohli dovolit roupy. Obě fantazie takřka současně narážejí na strop.
Drobní evropští zákazníci, plačte
V roce 1997 byl slavnostně vyjednán Kjótský protokol, jehož platnost končí příští rok, Durban tedy představuje poslední faktickou možnost, jak se Kjótu postarat o přímého potomka. Ve skutečnosti ale ochota pokračovat není nijak velká.
Zatím se totiž celý plán ukázal být čirou fantazií. Celosvětový hrubý produkt roste v posledních desetiletích zhruba o tři procenta ročně, zatímco emisní intenzita, tedy množství emisí vzniklých výrobou určitého, pevně daného množství energie, klesá v průměru jen asi o procento ročně (loni dokonce emisní intenzita lehce stoupla).
Pokud by nepřišel nějaký zázrak v technologiích a vyspělý svět by dál trval na svém cíli srazit emise do roku 2050 o polovinu (sem donesla kjótskou štafetu skupina G8), nešlo by to jinak, než že se až do roku 2050 svět pohrouží do trvalé, hluboké recese. Sklony k tomuto typu sadismu projevuje v posledních letech hlavně Evropská unie. Ta si s ohledem na Kjóto vytyčila snížit emise do roku 2020 o 20 procent a z celkové spotřeby energie pokrýt 20 procent z obnovitelných zdrojů. Odtud masivní podpora solárních panelů, větrníků, biopaliv, odtud povolenky pro firmy nebo plány na energetickou sanaci domů.
Evropa nevyrábí ani pětinu všech emisí
Bohužel Evropa nevyrábí ani pětinu všech emisí. I kdyby se chtěla obětovat ve prospěch planety, nepůjde to. Například Británie, jejíž vlády několik let stály v čele uvědomělých, vyprodukuje ročně zhruba tolik emisí, kolik jich Číně za ten samý rok přibude. Aby tedy růst emisí zaviněných Čínou zdržela aspoň o rok, musela by se kolébka průmyslové revoluce vrátit před průmyslovou revoluci.
Ovšem Čína, Indie, nakonec ani Spojené státy nebyly součástí Kjótského protokolu a ani do budoucna se nepřidají k žádnému jeho pokračování, které by obsahovalo nějaké vymahatelné závazky. Firmy odcházející z Evropy s sebou odvážejí emise (které nás podle oficiální teorie globálního oteplování nakonec ohrožují stejně, ať už byly vyrobeny v Číně, nebo v České republice) a pracovní místa.
Během let nadvlády kjótského dogmatu se také jasně ukázalo, že zdaňování oxidu uhličitého má své vítěze a poražené. K vítězům překvapivě patří některé velké korporace (ocelářským magnátům z ArcelorMittalu zůstaly v letech 2009 a 2010 kvůli recesi povolenky za miliardu eur, které ovšem předtím dostali zadarmo; tak vlastně EU firmu odměnila za to, že na starém kontinentu zavírá výrobu), obchodníci s povolenkami v londýnské City, výrobci solárních panelů, kteří už ale oproti původním předpokladům často nesídlí na Západě. Fotovoltaický trh v Německu, tedy v zemi, u níž se obecně předpokládalo, že bude lídrem zeleného sektoru v ekonomice, dnes ze 70 procent zavážejí čínští výrobci.
Dotační programy využívaly spíš movitější společenské vrstvy. V Austrálii například v letech 2006 až 2009 dvě třetiny úspěšných žádostí o dotace na střešní panely registrovali ze čtvrtí, které jsou na socio-ekonomickém žebříčku počítány za sídla vyšší střední a vyšší třídy.
Podle tři roky starých oficiálních údajů britské vlády dělají příplatky na klimatickou politiku na účtech za elektřinu 14 procent u domácností a 21 procent u průmyslu. Je obecně známo, že chudé domácnosti utrácejí za elektřinu dvakrát až třikrát větší podíl svého rozpočtu než domácnosti bohaté. A totéž platí i na ose staří-mladí. Obecně platí, že obětí klimatické politiky jsou řadoví zákazníci. Podle různých odhadů se firmám daří přenášet na spotřebitele 60 až 80 procent uhlíkové daně. (Čísla uvádí Matthew Sinclair v nové práci Tak proč nejedí uhlík?)
Mimo bohatý Západ může zatěžování zákazníků nabírat i divočejší rysy: růst cen potravin, který různě po třetím světě v roce 2008 vyvolal hladové bouře, zavinily ze tří čtvrtin dotace na biopaliva. Letos zdražení základních potravin přispělo k revoluci v Egyptě, z níž zatím jako vítěz vychází Muslimské bratrstvo. Praktická bilance je tedy děsivá.
Konec?
Na Západě právě sledujeme intelektuální bankrot dosavadního establishmentu. Zatímco ale nejlepší teoretické řešení krize eura, návrat k tradičním měnám, může nejdřív hodně bolet a není se nač těšit, na klimatické frontě by si při skoku z rozjetého vlaku natloukly jen zájmové skupiny, které se na klimatický průmysl během let nabalily. Aspoň k něčemu by dluhová a měnová krize Západu, v níž už na provozování nákladných fantazií nejsou peníze, mohla být dobrá.
