Zápas o interpretaci thatcherovské éry se vede celých těch 22 let od chvíle, kdy musela odstoupit. To se stane málokterému politikovi a dokazuje to její význam. Konzervativní strana se periodicky zmítá mezi touhou emancipovat se a naopak přivinout se k legendě. Labouristé to mají opačně, oscilují mezi tradiční thatcherofobií svých voličů a opatrnými pokusy si něco z odkazu železné lady přisvojit. Vyvrcholilo to loni, kdy ji Gordon Brown zaživa nominoval na státní pohřeb.
Její vládnutí se teď bude dopodrobna analyzovat. Ale důležité je také to, co přišlo pak. Napsala paměti a inkasovala slušné, nikoliv závratné honoráře za veřejná vystoupení – u politika tradiční způsob, jak si přilepšit na penzi. Na rozdíl od nejznámějšího ze svých nástupců Tonyho Blaira ale ani neradila za astronomické sumy JP Morgan, ani se nezdiskreditovala draze zaplaceným PR pro diktátory typu kazašského Nursultana Nazarbajeva.
Tady nejde o to, že Blair byl labourista, je to spíš generační než politický rozdíl (v Německu mezi Helmutem Kohlem a Gerhardem Schröderem, který přistál v Gazpromu). S Thatcherovou odešel významný představitel generace západních politiků, kteří byli u moci, když Češi zahájili návrat do Evropy, a pro které ještě politika nebyla přechodnou fází mezi smrtelníkem a konzultantem vysoce placeným za nic, ale vrcholem jejich životů.
