Bílá hora 400 let poté: Prostředí, jež nemá Habsburky rádo |
I po Bílé hoře přetrvával odpor tam, kde byla vůle, přírodní podmínky nebo moderní opevnění. Tábor se vzdal až po roce. Dobře opevněná vodní pevnost Třeboň dokonce až v únoru roku 1622. Povstání na Valašsku se podařilo zcela potlačit roku 1644. Přímo se vnucuje otázka – pokud by Bílá hora byla tím, zač se obvykle považuje, tedy „národní“ porážkou, proč nebyla všechna města jako Třeboň a všechny venkovské oblasti jako Valašsko?
Zkázu povstání nezpůsobila jedna bitva, byť významná. Zkázu způsobilo až to, co po ní následovalo. Hlavní město království nikdo nebránil. Kdyby měla Praha vybudované opevnění, těžko by ji obléhala armáda ubytovaná na zimu v polním ležení. Musel by se ovšem najít někdo, kdo by na to opevnění vystoupil a riskoval by na něm život. V roce 1648 se ukázalo, že se Praha bránit dokáže. Když chce.
Neochota přiznat si pravdu
Do bělohorského střetu a jeho bezprostředních následků se tak zkoncentroval celý průběh stavovského povstání. Toto povstání bylo přímým důsledkem ústavní krize a faktického dvojvládí, které se v Českém království vytvořilo vydáním Rudolfova majestátu roku 1609.
Rudolf se tuto situaci sice pokusil vyřešit o dva roky později, když podpořil vojenskou intervenci svého bratrance Leopolda, ale jejich vabank nevyšel a Rudolf se musel vzdát trůnu ve prospěch svého bratra Matyáše. Čeští stavové tak mohli nabýt dojmu, že Habsburkové nejsou neporazitelným soupeřem.
V roce 1617 titíž stavové až na dvě výjimky přijali za českého krále Habsburka Ferdinanda Štýrského. V následujícím roce opět ti samí stavové vyhodili z okna habsburské místodržící. Ze začátku se drželi právní fikce, že zůstávají věrni panovníkovi a že se obracejí pouze proti jeho nespravedlivým zástupcům. V dalším roce tuto právní fikci opouštějí a volí si Fridricha Falckého jako politického představitele nesmlouvavého kalvinismu.
Znepřátelují si nejen katolické Bavorsko, ale také luteránské Sasko. Náporu globálního habsburského superstátu, největšího impéria všech dob získávajícího příjmy zejména na území Mexika a Bolívie, čeští stavové čelí sice ve spojení s neméně odhodlanými, leč finančně neobdařenými stavy slezskými a rakouskými, zato s velice reálnou bavorskou armádou v boku a saskou armádou v zádech.
Je samozřejmě nebezpečné zahájit odboj, když většina měst není připravena na obléhání s použitím moderních zbraní. Ještě daleko nebezpečnější ale je zahájit odboj, když neexistuje něco jako racionální rozpočtová politika.
A vrcholem nebezpečí pak je zvolit si za protikrále člověka, který je sice pevně přesvědčen o své vyvolenosti, ale jinak nejenže nemůže nabídnout vůbec nic, ale svou osobou situaci ještě zhoršuje: beztak rozdělenou zemi dělí ještě víc. Počínání českých stavů téměř ve všech bodech kontrastuje s jiným odbojem vůči Habsburkům, který ale byl na rozdíl od českého povstání úspěšný – s odbojem nizozemských Spojených provincií.
Čeští stavové byli po vzoru středověkých rytířů ochotni riskovat pro své přesvědčení životy, ale nebyli ochotni změnit nefunkční systém vládnutí či spíše nevládnutí, který vedl k jejich pádu. Habsburkové tento systém změnili a jimi vytvořené vládní struktury se ukázaly být efektivnějšími.
Truchlení nad výsledkem bělohorské bitvy může být na jednu stranu pochopitelné, na druhou se ale snadno může překlopit do moralizování a sebevražedného sebepřesvědčování, že vždy jde hlavně o ideje, do neochoty přiznat si, jak funguje reálná politika. Odtud je pak už jen krůček k opakování stejných chyb, jakých se dopouštěli naši předkové.
Smysl českých dějin neexistuje
Čtyři sta let po bitvě na Bílé hoře můžeme pouze konstatovat, že neexistuje žádný „smysl českých dějin“. Nejsme k ničemu vyvoleni ani povoláni. Jsme nevelké etnikum žijící v geostrategicky významné oblasti.
Moderní český politický národ má sklon vidět své (domnělé nebo skutečné) úspěchy jako výsledek svého úsilí (rok 1918, 1989), naopak katastrofy jako výsledek nepříznivé mezinárodní konstelace (rok 1938, 1968). To je ale chyba. V zásadě tyto události byly výsledkem mezinárodní situace, která má primát nad situací vnitřní.
Konkrétní reakce jsou ale vždy naším dílem. Je v našem zájmu, abychom je začali hodnotit bez růžových brýlí. Ústavní krize, vyvolaná nejednoznačným výkladem základního zákona státu, rozpočtové selhání a následná neschopnost splácet státní dluh – to vše pro nás může mít v podmínkách globální konflagrace fatální důsledky.
Ztráta samostatnosti nebo její výrazné okleštění a podřízení cizím zájmům není něčím, co se odehrálo kdysi dávno. Hrozí nám právě teď.
