Na stránkách novin tehdy bolševici vpalovali novorozencům identifikační čísla, Němci požírali děti českých vlastenců, rakouské orlici crčela z vítězně utrženého krku červená a chamtivý Polák se snažil apokalyptickým chřtánem spolknout celé Těšínsko.
Na symbol svobodné Československé republiky za stromem číhal lichvářský žid, či u psí boudy klečel uvázaný Alois Rašín. Tělnatý zastánce dělníků Bohumír Šmeral chytračil telefonicky o revoluci s V. I. Leninem a T. G. Masaryk v řeznické zástěře porcoval národní obrozence do prejtu.
Přestože spící nebo falešně moralizující poslanci jsou povědomí i dnešní veřejnosti, většina souvislostí a terčů stoletých kreseb je plně srozumitelná už jen historikům.
Kdo jiný dnes rozklíčuje narážky na „disposiční fond“ nebo rozpozná autory rakousko-uherského státoprávního vyrovnání Beusta a Andrássyho? „Karikatura je negací věčnosti,“ tvrdí proslulý kreslíř Antonín Pelc.
Přesvědčit se o tom nyní v Praze můžeme hned na dvou výstavách, které na stovkách příkladů od dob absolutisty Bacha po nástup komunisty Gottwalda líčí domácí dějiny tohoto žánru. Dům U Kamenného domu nabízí V okovech smíchu (1900 -1950) a Národní muzeum Český příběh v karikatuře (1848 - 1938).
Jejich návštěvník uvidí, jak po roce 1872, kdy se provalilo konfidentství Karla Sabiny, naplival autor komiksového stripu nesmlouvavě na celý život někdejšího hrdiny. Ani jubileum Eduarda Grégra - 80. narozeniny - nezastavilo tehdejší kreslíře před zesměšněním zasloužilého zakladatele Sokola. Ale i před neaktuálními protihabsburskými vtipy z éry tahanic mezi Mladočechy a Staročechy vycítíte výrazně ostřejší a krvežíznivější politickou satiru.
Protiklad klanění se
Kreslený humor na názorových stránkách současných deníků se omezuje oproti takové nekompromisnosti na hořkosladké žďuchance. Šlo snad tehdy o víc?
Možná. Němečtí karikaturisté utíkali počátkem 30. let minulého století před Hitlerem do Čech, ke konci dekády se pak někteří - podobně jako korunní princ české humoristické kresby Adolf Hoffmeister - přestěhovali raději do Ameriky. Za protinacistické postoje zaplatili životem kreslíř Josef Čapek nebo hrdina veselé linie František Bidlo.
Trefná legrace byla prostě rizikovým povoláním už dávno před globální aférou s výbušným turbanem. „Karikatura jest jakýmsi nejvyšším protikladem adorace, klanění se,“ říká Emil Filla, který vedle kubismu pěstoval karikaturu a rovněž se ocitl v koncentračním táboře.
Karikatury mají zesměšňování v popisu práce a přestože české meziválečné humoristické kresby jsou mnohdy třeskutější než Prorok s dánskou zápalnou šňůrou, nikoho kvůli nim tehdy ještě nenapadlo obléhat ambasády. O únosnosti a dopadu kreslené satiry debatovalo se jen v redakcích či potrefených táborech a slovo „bojkot“ se drželo u anglických a irských břehů.
Kam se však poděly nástupnice těch provokativních karikatur?
Závěr výstavy V okovech smíchu připomíná, že Šmeralovi a Leninovi dědicové našli pro útočnou kresbu po válce rychle využití. „V dnešním třídním boji stává se karikaturista funkční důležitostí svého umění nepostradatelným,“ říká roku 1950 Antonín Pelc.
A ví, o čem mluví, neboť jeho kresby, které před válkou nezapomenutelným způsobem obnažily zrůdnost Hitlerova militaristického režimu, pranýřovaly ve studené válce stejně vehementně Pentagon a nesovětský zbytek planety.
Pamětníci si jistě vybaví pozdější hvězdné cylindry z Wall Streetu nebo petrodolarové lháře, kteří v komunistické propagandě - s haďákovsko-kantorkovskou oblevou v 60. letech - okupovali stránky Dikobrazu a Rudého práva po celé dekády.
Karikatura poslouží komukoli proti všem a českému lvovi už v 19. století dokázala podle potřeby přiřknout jakýkoli atribut od růžence přes rakouská křídla k náhubku. Těžko říct, za koho ta česká kope dnes nejvíc, ale to možná souvisí právě s její umírněností.
Kde se ta vlídnost bere?
Předsedkyně komise pro etiku při Syndikátu novinářů Barbora Osvaldová nedávno vzpomínala, že její komise jednala o Reisenauerově karikatuře T. G. Masaryka publikované na stránkách LN, neboť podle zaslané stížnosti snižovala Masarykovu důstojnost. Ojedinělost takto vnímané dehonestace nesvědčí jen o zvýšené toleranci čtenářů, ale také o větší laskavosti jejích kreslířů, editorů a vydavatelů. Odkud se tu ale taková vlídnost bere?
Na rozdíl od politických barikád prvorepublikového tisku jsou současné deníky mnohem víc platformou zpravodajství a výnosné inzerce než agitačními nástroji stranického boje, dnes ostatně těžko slučitelného s deklarovanou nezávislostí a objektivitou médií.
Satirické pérovky, akvarely i litografie však vždy balancovaly na hranici urážky, možná i žalovatelné. Pokud je chceme takové vidět i dnes, zbývá nám koupit si třeba magazín Sorry nebo do počátku května navštívit zmíněné výstavy. Pokud někdo od karikatury čeká pohlazení, měl by vydržet do letních měsíců, kdy mu je za několik minut a pár stokorun ochotně nabídnou kreslíři na Karlově mostě.
