Takové detaily občas rozhodují. Vzpomeňme na rok 2008, kdy byl Václav Klaus zvolen prezidentem a kdy pro mnohé nepochopitelně kandidovala za KSČM jistá Jana Bobošíková, která s komunisty do té doby neměla nic společného. Proč to dělala a proč jí Klaus po letech tolik děkoval?
Když byl pan Klaus zvolen do čela státu poprvé, rozhodně nebyl favoritem. Byl bývalým předsedou jedné z opozičních stran, vládní koalice měla v parlamentu dostatečnou většinu a on vyhrál jen díky některým sociálním demokratům, kteří nechtěli Miloše Zemana, a zejména díky hlasům komunistických poslanců. Odvděčil se jim mimo jiné revolučním pozváním rudého předáka Grebeníčka do „Masarykových“ Lán, kde spolu zapózovali na balkoně. Neustále připomínaná fotografie pana Klause hnětla a při boji o druhý mandát se již rozhodl, že nechce mít nálepku „zvolen komunistickými hlasy“. KSČM proto dostala vlastní kandidátku, onu Janu Bobošíkovou, což zaručilo, že komunisté volili ji, a nikoli „levicovějšího“ z obou soupeřů Jana Švejnara, kterého se snažili dostat na Hrad sociální demokraté spolu se zelenými.
Podobný manévr udělal Miloš Zeman v roce 2010, když po roztržce s Jiřím Paroubkem šla jeho strana SPOZ (která cílila na stejné voliče jako ČSSD) do voleb samostatně. Tím, že získala 4,33 procenta, sebrala socialistům šanci sestavit vládu...
Prezident původně mluvil o zářijovém termínu voleb, rozhodl se však pro samý konec října. Ze svého pohledu udělal jen dobře: pan Babiš bude mít v případě neúspěchu při volbách nebo povolebních vyjednáváních zatraceně málo času, aby případně postavil vlastního prezidentského kandidáta. Milan Štěch (ČSSD) pak brzkým termínem volby hlavu státu tuto taktiku jen potvrdil. Ačkoli nás na počátku léta mnozí ujišťovali, že ČSSD se s prezidentem definitivně rozešla (a že postaví proti Zemanovi vlastního člověka), vidíme pravý opak: dokonalou souhru.
