Debata o jakémkoli Ježíšově výroku je proto vždy debatou o dvojím překladu, napřed do řečtiny a pak ještě do češtiny nebo jiného národního jazyka. A to i když jde o tak známou říkanku jako Otčenáš. Otčenáš, jenž je i v této krajně necírkevní zemi znám snad všem lidem nad třicet. Pater noster si před lety předávali i školáci, tak jako se vzájemně učili „jednoko dvoko troko čtvero págo lágo hičman čičman čaraka čuk!“. Modlitba je součástí i té kultury, která se křesťanství s potěšením vysmívá: „Otčenáš, bejby, odříkej až v hrobě“, zpívá procítěně David Koller z kapely Lucie.
Napřed se zeptejme: není snaha měnit posvátné texty rouháním? Muslimové mají otázku vyřešenou: al-Korán je doslova vtělené Slovo Boží. Takto doslova svá slova Alláh nadiktoval Prorokovi. Proto se děti ve všech islámských zemích učí všechny modlitby arabsky, ačkoli tomu jazyku děti v Africe, Persii či Indonésii nerozumí. Korán pro muslimy vlastně nelze přeložit, lze jen „převést význam“ do jiného jazyka.
To křesťané to mají se svými posvátnými texty značně volnější. Považují je za „inspirované“, tedy že jejich autory vedl Duch svatý, ale jinak se docela vehementně věnují bádání o tom, kdo kdy a z jakých pramenů tu kterou knihu sepsal.
A jak je to s tím sporným veršem v Otčenáši? „Neuveď nás v pokušení“, nebo „Nedopusť, ať podlehneme pokušení“? Podle biblistů je původní řecký výraz těžké tlumočit přesně. Neumíme přesně přeložit řečtinu, a už vůbec nevíme, jak to bylo „v reálu“ aramejsky. Ale jedno je zřejmé i laikovi: neocitnout se v pokušení je přání možná nesplnitelné a v posledku vlastně i nežádoucí. Pokušení a jeho přemáhání je samou podstatou našeho lidství. Jen pokud můžeme volit mezi dobrem a zlem, máme skutečnou svobodu.
