Ve středu se tato partajní schizofrenie projevila i vprostřed dosud jednohlasné ČSSD: ministr pro lidská práva vyhlásil, že země by mohla a měla přijmout mnohem více běženců, než kolik nám vnucují evropské kvóty.
Dientsbier: Česko může přijmout až 15 tisíc uprchlíků. To má tak velký byt, diví se Chovanec |
Jiřího Dienstbiera okřikli všichni včetně premiéra. V jistém smyslu dosáhl syn slavného diplomata svého: plácnutí do vody splnilo účel. Na české politice se nezměnilo nic, ale o Jiřím Dientbierovi jr. se opět mluví. Ale tak prosté to bohužel není.
Technicky má ministr bezpochyby pravdu. Kdyby na Slovensku udeřila katastrofa, hory se bortily a řeky vylévaly z břehů, Česko coby stát i společenství by jistě nabídlo nový domov klidně statisícům Slováků. Ale v takové situaci nejsme. Přicházejí lidé z daleka, z převážně asijských a islámských zemí, jichž se většina lidí v republice upřímně bojí.
A v tom je hlavní problém ministrova vzkazu. Jiří Dienstbier vyrůstal v prostředí, kde byla ochrana lidských práv i pomoc stíhaným jedním ze základních témat. Můžeme mu věřit, že jeho slova byla upřímná, nikoli vykalkulovaná. Jenže... “mladý” Dienstbier ve své pověstné aroganci publikem dosáhl svými slovy pravý opak toho, oč by jako ministr pro rovná práva měl usilovat.
Výroky Klause a Zemana k uprchlíkům jsou hnus, říká Schwarzenberg. Kritizuje i Babiše |
Kdyby chtěl něco skutečného pro lidi prchající ze Sýrie a Iráku udělat, nevypouštěl by na zemi zasaženou strachem verbální provokace.
Kdyby mu záleželo na prchajících, trpělivě by vysvětloval, že syrské rodiny nejsou žádnou hrozbou.
Kdyby chtěl, aby se lidem - “cizincům” i “našincům” - žilo spolu dobře, přátelsky a bez obav, ukazoval by příklady dobrého soužití a ukázkové integrace.
Ale to by vyžadovalo upřímný zájem a spoustu práce. Mnohem snazší je zaujmout své fanoušky a provokovat odpůrce. Motivace Jiřího Dienstbiera je dost možná jiná, ale v konečných důsledcích se chová úplně stejně jako jeho zdánlivý protipól Miloš Zeman: provokuje a rozděluje národ.
A uprchlíci? O ty jde samozřejmě až v poslední řadě.
