Paní Dvořáková leží mnohým v žaludku. Svého času moralizovala ve vysílání České televize takřka denně, napsala knihu o „rozkládání/rozkrádání státu“, přičemž sama byla spoluzodpovědná za marasmus vysokého školství a za morální autoritu ji mohl považovat jen neználek. Nastoupit za nejtužší normalizace na FF UK, vybrat si obor ruština–historie, vstoupit ještě za studií do KSČ? To vyžaduje opravdu silnou náturu.
Ale nešť. Chyby mládí jsou chyby mládí, spousta lidí v dospělosti ukázala, že jsou z kvalitního těsta. Ne tak Dvořáková. I po převratu dále spolupracovala třeba s Miloslavem Ransdorfem, vytvořili dokonce i společnou publikaci Staré struktury a lustrace v novodobých dějinách (1992). Své členství v KSČ tajila, přiznala jej až pod nátlakem v roce 2011. Všechno to by mohl vzít čert, kdyby předváděla skvělou práci. Jenže právě za jejího předsedání akreditační komisi dosáhly podvodné vysoké školy největšího rozmachu. A co je klíčové, právě to politikům vyhovovalo. Nejenže potřebovali pro své straníky na úřadech získat VŠ diplomy, ale tituly chtěli i sami pro sebe: Michal Hašek získal titul doktora práv na škole ve slovenském městečku Sládkovičovo, Milan Chovanec vystudoval celá plzeňská práva za devět měsíců.
Možná že ale přesně toto partaje chtějí. Jestli hledají někoho ohebného, poslušného, kdo by takovou práci přijal a k potěše vládců zvládl i v roce 1987, kdy by kontroloval strany Národní fronty i vůdčí úlohu Komunistické strany Československa, pak si vybraly osobu nejpovolanější.
