KAMBERSKÝ: Pýcha, virus a předsudek |
Před drahnými lety měl autor Chlívku odpovědět na dichotomně postavenou otázku: byli bratři Mašínové a jejich kumpáni hrdinové, nebo mladí kluci, kteří při cestě za dobrodružstvím šli i přes mrtvoly nevinných? Marně se tehdy snažil tazatelům vysvětlit, že pravdivá jsou obě tvrzení. Skutečnost prostě je povětšinou černá i bílá – a platí to i pro naši covidovou krizi.
Premiér Andrej Babiš a nepřímo i ministr zdravotnictví Roman Prymula si stěžují na tu část veřejnosti, která odmítá nejen roušky, ale zejména většinu omezujících zákazů, příkazů a doporučení. Která se tváří, jako by nikomu nic nehrozilo. Muzikanti jezdí i s posluchači koncertovat do Drážďan, hokejisté jezdí trénovat do Rakouska, vinobraní se pořádá na tajňačku ve sklípcích a burčák i fernet se nenápadně popíjejí ve stodolách, jako by koronavirus byl výmysl z televize.
Na druhé straně nemalá část lidí věří, že za všechno může jen a jen Babiš. Kdyby se je podařilo upálit, virus by nejspíš zmizel z republiky a možná i celé zeměkoule. Takže: kdo zavinil ten dnešní průšvih? Ignorantská vláda, nebo švejkující lid?
Zastánci vládní odpovědnosti mají jasno: ryba smrdí od hlavy. Babiš zakázal roušky ve školách, které prosazoval Adam Vojtěch, Babiš nechtěl ohrozit volby, Babiš příliš naslouchal byznysmenům, kteří od léta křičeli: Hlavně žádný druhý lockdown! To vše je pravda. Chlívek si dokonce ještě přisadí. Nejvíce premiérovi vyčítá, že na podzim opakovaně říkal: „Nestrašte lidi“ – přičemž strach je dnes to jediné, co by nám pomohlo omezit zbytné kontakty, a tím i zastavit epidemii. Ale!
I kdyby se premiér úplně zbláznil, sám o sobě by nezmohl vůbec nic. Kdyby jeho okolí, opozice, média, elity či alespoň odborná veřejnost tvrdily pravý opak, pak by Babiš buď couvl, nebo by stál osamocen jako kůl v plotě. Ale nic takového se nedělo. Až na pár skutečně osamocených výjimek jsme podlehli kolektivní sebebludizaci, že to máme pod kontrolou, že virus zvládneme ještě lépe než na jaře, že navíc už umíme trasovat, lokalizovat a udržet v limitech ohniska nákazy. Ti samí lidé, kteří dnes chtějí odvolat premiéra či jej postavit před soud, se koncem srpna smáli nápadu roušek ve školách (nejlepší komentáře: „blázni“, „čínská totalita“ či „agrofertistán“. Rektor největší české univerzity říkal v červnu, že roušky se sundávají moc pozdě, a ještě minulý týden tvrdil, že máme vrchol epidemie za sebou...
Chlívek ve snaze pochopit kořeny maléru vedl rozhovory s přemýšlivými lidmi z exekutivy, akademické sféry i byznysu, a všechny vedou k jednomu závěru, který ostatně formuloval jeden z respondentů: „Na všech úrovních rozhodování, od premiéra přes byznysmeny až po starosty a pořadatele psychoterapeutických kurzů, jsme si vždycky z možných variant vybrali tu, která se nejvíc líbila a která přinášela nejméně práce a omezení.“ Oslněni jarním úspěchem jsme věřili, že „to zvládneme“. Ale na rozdíl od slavného „Wir schaffen das!“ Angely Merkelové jsme pro to zvládnutí neudělali německých 110 procent. Spíše jen těch deset.
