Jistou útěchu přináší zjištění, že vláda konečně rozhodla, že na pomoc Ústeckému, Karlovarskému a Moravskoslezskému kraji pošle 42 miliard korun. Pochopila, že pás bídy a zoufalství se sám od sebe ze svrabu nikdy nevyhrabe a že kriminality, drog a vyloučených lokalit zde bude jen přibývat.
Hodnocení je velmi rozporné. Na jednu stranu potlesk, že se vláda konečně rozhodla „něco“ dělat; na druhou stranu je zdánlivě veliká částka 42 miliard spíše směšná. 42 miliard během tří let znamená zhruba 13 miliard ročně, což je spíše plivnutí do moře. Jde řádově o stejnou částku, jakou ročně vyplatíme kšeftařům s chudobou, jde o pouhou třetinu toho, co dáváme na podporu obnovitelných zdrojů energie...
Čtyřicet, možná spíše padesát let nesvobody se na naší zemi velmi podepsalo. Dodnes vidíme, o kolik zaostáváme za zeměmi, které se po velké válce vrátily k demokratickému vývoji. Paradoxně nám však temné roky pomohly vyvarovat se některých trablů, jichž jiné státy nezůstaly ušetřeny. Česko se tak vyhnulo trápení třeba v podobě epidemií HIV, stejně tak se daří držet drogovou scénu relativně pod kontrolou. Země si uhlídala přistěhovaleckou politiku, takže navzdory tomu, že Česko přirozeně vymírá a populace roste jen díky imigraci, nikde nevznikly izolované národnostní čtvrti, natož pak ghetta. Nikdy u nás nepropukla vysoká nezaměstnanost ani nás nepřeválcovala hyperinflace. V jedné věci však Česko selhává na plné čáře: nechalo vzniknout a bujet vnitřní periferie. Pokud se vláda rozhodla zkusit tento trend zvrátit, udělala správnou věc, jakkoli budou zmíněné regiony potřebovat řádově větší pomoc. Důležitější však je jiná věc: stát nesmí jednou rukou hasit a druhou zároveň přikládat pod kotlem.
Dokud budeme dávat miliardy obchodníkům s chudobou, kteří do zmíněných regionů sestěhovávají neplatiče a lidi v exekucích z celé republiky (a inkasují skrze ně státní podporu), dokud necháme takovéto pijavice vytvářet čím dál větší ghetta, pak bude jakákoli státní podpora pro Sudety úplně marná.
