Bohužel mezi nejhlasitějšími odpůrci roušek převažují nedávno narození, což zase vede k častému obvinění od starší generace: nezodpovědné mládí roznáší smrtelnou nákazu. Opatrně s tou distribucí viny.
„Mladý člověk potřebuje ohromné množství času s odpuštěním prokecat,“ píše ve své slavné knize Cesta životem vývojový psycholog Pavel Říčan. Mladí se musejí scházet a potkávat. Nikoli jen proto, že „chtějí“ nebo si to „nedovedou odepřít“, ale protože socializace je jaksi evoluční nutnost. Nechceme-li jako národ či lidstvo obecně vymřít, musíme dopřát mladým dostatek prostoru k seznamování, který je obvykle nutnou podmínkou k následnému rozmnožování.
Ano, podíváme-li se na bar Techtle Mechtle, kde se od jedné nevědomé přenašečky nakazilo půldruhého sta lidí, a čteme-li zprávy o tisícihlavých párty na chorvatském pobřeží, kde se celou noc pije z jednoho kbelíku, pak si jeden opravdu nevěřícně ťuká na čelo.
Jenže je třeba si připomenout, že celé jaro mládež držela spořádaně basu, nosila roušky, nechodila do barů a nemalá část studentů – zejména medici – pomáhala na těch nejnáročnějších místech. Řečeno bez obalu: střední i starší generace se také navyváděla – jen jí u toho asistovaly jiné dějinné události než globální pandemie.
Trvejme na dodržování pravidel! Ale bylo by absurdní chtít po mladých, aby se nad rámec pravidel dobrovolně omezovali. Zlobit se na „dvacítky“ a „třicítky“, že si samy od sebe neodepřou společenskou zábavu, je jako zlobit se na střední generaci, že večer padne unavená do křesel a natáhne se po sklence. Či se hněvat na babičky, že si chodí popovídat do lékařské čekárny nebo do cukrárny po nedělní mši.
