Začneme událostí, která rozbouřila emoce nejen v parlamentu. Sněmovna zvolila jako veřejného ochránce práv Stanislava Křečka. Muže, jenž sedm let zastával pozici zástupce napřed ombudsmana Pavla Varvařovského, pak ombudsmanky Anny Šabatové. Muže, jenž je dle mnohých – včetně autora tohoto sloupku – pro tento post vyloženě nevhodný.
‚Nepočítal jsem ani s kandidaturou, ani se zvolením.‘ Křeček bere pozici ombudsmana jako ocenění své práce |
Na úvod maličkost. Pan Křeček je ve skvělé kondici, ale na sklonku funkčního období mu potáhne na 87. rok života. To je pro aktivní řízení velkého úřadu skutečně příliš. Lze mu připomínat různé přešlapy z minulosti, ale hlavní námitka je úplně jiná. Úřad ombudsmana má ve svém principu pomáhat občanům proti úřadům a bránit diskriminaci, zatímco Stanislav Křeček svou celoživotní činností dělá opak: hájí status quo.
Emoce vybuzené volbou i „hejtováním“ pana Křečka bohužel zakrývají hlubší příčiny jeho trumfu, jimiž jsou slabost opozice i slabost jeho soupeřů. Jan Matys a zejména Vít Schorm jsou muži bezpochyby skvěle profesně vybavení, ale to pro získání úřadu jaksi nestačí. Musíte získat hlasy volitelů.
A tady vyhrál pan Křeček na plné čáře. Navzdory všem kontroverzím byl jednoznačně nejčitelnější, nejznámější a nejsrozumitelnější. Jeho soupeři si pak šli po krku natolik, že v druhém kole Vít Schorm nedostal ani hlasy již vypadlého Jana Matyse (v prvním kole Schorm 47 a Matys 20, takže dohromady více než Křeček (66)). Pan Schorm získal v druhém kole pouhých 53 hlasů, což ukazuje, že se na něm neshodla ani opozice a mnozí svůj hlas zjevně dali Křečkovi – nebo šli na pivo.
Chceme-li porazit muže s podporou Hradu (tudíž nejspíše i Andreje Babiše), musíme přijít s takovou figurou, která bude přijatelná pro nezanedbatelnou část vládních poslanců. Zejména takovou, kterou budou znát a které budou věřit. Pokud Anna Šabatová funguje na většinu sněmovny jako rudý hadr na býka, je sebevražedné navrhovat „Šabatovou v kalhotách“. A už vůbec nemůžeme stavět dva kandidáty proti jednotné hradní frontě. Jenže přesně tyto tři chyby opozice udělala, a šla si tak pro předem jasnou porážku.
Vítězem dne se tak stal zejména Miloš Zeman, jenž Stanislava Křečka navrhl a který navíc prosadil svého šéfa zahraničního odboru do pozice poradce Andreje Babiše (to je ta druhá, malá včerejší zpráva, o níž jsme psali v úvodu). Obojí ukazuje, jak díky roztříštěnosti opozice a rozhádanosti celého parlamentu si může pan Zeman dělat takřka, co chce. Nejenže posadil do křesla veřejného ochránce práv svého starého kumpána, ale skrze pana Jindráka propojil premiérský a prezidentský úřad. Čímž jen tak mimoděk ještě více oslabil ministerstvo zahraničí Tomáše Petříčka.
To tu opravdu nebývalo. Vzpomeňme na roky 2014, 2015 či 2016: to byl prezident takhle malinký. Do vlády musel jmenovat arcinepřátele jako Jiří Dienstbier a Lubomír Zaorálek, o nichž prohlásil, že nejsou odborníci a že on neodborníky nikdy nejmenuje. Vládní většina byla po tři roky pevná a svorná, takže hlava státu mohla leda houbeles.
Ale od chvíle, kdy je sněmovna v permanentním klinči, si Miloš Zeman dělá úplně co chce. Nejmarkantněji jsme to viděli loni v létě okolo nejmenování ministra Šmardy. Dnes na příběhu pana Křečka i pana Jindráka vidíme, že Zemanovy sítě sahají úplně všude.
Když se všichni perou, Miloš Zeman se směje. A teď se směje opravdu zhluboka a dlouze.
