Dvacet let volíme podle nějakých pravidel, dvacet let je Ústavní soud shledával korektními, a devět měsíců před volbami aktuální soud tato pravidla zrušil. Stížnost ležela na soudu od roku 2017 a hlavní problém není ve zrušení nějaké klauzule, ale v tom, že se politici musí uprostřed volební kampaně shodnout na novém volebním zákonu. Použijme obehraný příměr: deset minut před koncem vyostřeného zápasu se má dvaadvacet fotbalistů domluvit na nových pravidlech o pískání ofsajdu.
Ústavní soud se znovu pasoval do role aktivisty, který páchá dobro, tvrdí politolog |
Formulace volebního zákona jsou svým způsobem vždy bruslením na tenkém ledě mezi absolutní rovností hlasů (žádné vstupní prahy, celá země jako jeden jediný volební obvod) a praktickým, efektivním fungováním politiky (limity pro strany i koalice, dělení země na obvody). Před dvaceti lety shledával Ústavní soud volební zákon ústavně konformním a teď jej náhle nahlédl protiústavním. V této kauze s odkazem na ústavu odůvodníte takřka cokoli, což dokazují nejen odlišná stanoviska tohoto soudu v dějinách, ale i velmi ostrá disentní vyjádření nesouhlasících ústavních soudců.
Zkusme napřed najít na současné šlamastice něco pozitivního. Autor těchto řádek není žádným fanouškem předsedy konstitučního tribunálu Pavla Rychetského, ale mnohé výtky na jeho hlavu jsou pokrytecké a postrádají logiku. Nejenže není divu, že se jako politik choval jinak než jako ústavní soudce, ale obrátka v postoji by mu dokonce mohla sloužit ke cti. Smyslem práce politika je mimo jiné maximalizovat zisk pro svou partaj, smyslem práce soudce je dbáti o pravidla. Vyčítat Pavlu Rychetskému, že coby soudce napravuje své kroky coby politika, je proto jednak legrační, jednak to poslední, co by nás mělo trápit.
Ústavní soud zásadně mění systém voleb. Koalicím stačí pro vstup do sněmovny pět procent hlasů |
Na první pohled se zdá, že kdyby Ústavní soud jen zrušil zjevně/zdánlivě (račte si vybrat dle vlastních preferencí) diskriminační klauzuli pro koalice (10, 15, 20 procent pro vstup do sněmovny), asi by takřka nikdo nic nenamítal. Řekneme-li “zjevně diskriminační“, musíme dodat i „zdánlivě diskriminační“. Proč vůbec máme – a většina zemí s námi – pětiprocentní práh pro vstup do sněmovny? Toto pravidlo, které vlastně omezuje rovnou soutěž, je vysoce pragmatické: pomáhá sestavit vládu a spravovat zemi.
Máte-li zastupitelský sbor složený ze dvaceti malých stran, je nanejvýše nemožné sestavit většinovou vládu – a skoro nemožné ji dlouhodobě udržet. Negativním bonusem je pak fakt, že se doslova pidistrany stávají rozhodující silou – a jeden dva poslanci, zastupující třeba procento voličů, získávají zcela neúměrnou váhu a prosadí si požadavky, které by většina jinak logicky odmítla. A nebojte, nejde o žádný teoretický koncept politologů, stačí se podívat na Stát Izrael.
Vrchol arogance, zbourali volební systém, kritizuje přehlasovaná menšina soudců rozhodnutí ÚS |
Permanentní politickou nestabilitu – v březnu budou mít už čtvrté parlamentní volby za poslední rok a půl (!) – doplňuje extrémní vliv malých, zejména náboženských stran, které si coby jazýček na vahách mezi levicí a pravicí pokaždé vymohou až neuvěřitelné bonusy pro své vlastní stoupence.
Pětiprocentní práh je velmi logický a velmi praktický, a zvýšený práh pro koalice má zabránit tomu, aby dejme tomu pět jednoprocentních stran vstoupilo do sněmu a tam koalici následně rozpustilo na pět pidistraniček.
Pokud Ústavnímu soudu nevadí sama pětiprocentní klauzule, je poměrně obtížné z ústavy samotné vyvodit, jaký vysoký práh má být na jakou koalici aplikován.
Řekněme to ještě ostřeji: v případě nejasností by se měl Ústavní soud držet zpátky, a nechat tyto pravomoce zákonodárci.
Zdánlivě jasnější situace je ohledně přepočtu hlasů na mandáty takzvanou d´Hondtovou metodou. Ale opět: jen zdánlivě. Ostatně právě proto na ní Ústavní soud neshledával takřka třicet let nic protiústavního – jen na přelomu tisíciletí zrušil její dramatickou modifikaci, díky níž chtěly ODS a ČSSD „potichu“ předělat v ústavě zakotvený poměrný volební systém na prakticky většinový.
Opozice vítá, že zrušení části zákona ukončí diskriminaci u voleb. Šlo prý o deformaci rovné soutěže |
Na druhé straně nepotřebujete doktorát z ústavního práva, abyste viděli, že kombinace současné právní úpravy s malými volebními celky vytváří brutální nerovnosti. V posledních volbách odevzdali voliči STAN a KDU-ČSL, TOP 09 a ODS svým stranám 27,31 procenta hlasů, ale získaly dohromady jen 48 mandátů; Babišovo ANO získalo jen nepatrně hlasů více (29,64), ale výsledkem je 78 poslaneckých křesel.
Ještě krutěji dopadly volební pravidla na Stranu zelených v roce 2006: z 6,26 procenta hlasů měli pouhých 6 poslanců, ODS z 35,38 procenta 81 křesel! Jinak řečeno: zelení „utratili“ za jedno křeslo přes padesát šest tisíc voličských hlasů, zato ODS pouhých třiadvacet tisíc. Zelení potřebovali více než dvojnásobek voličů na jedno křeslo…
Nález Ústavního soudu, vyhlášený po takřka třech letech „nalézání“, vyhlášený pouhých devět měsíců před volbami, a zejména nález, který je v mnohém v rozporu s mnoha předchozími nálezy Ústavního soudu, tak jen potvrzuje pokračující extrémní politizaci konstitučního tribunálu. A čím dál silnější význam Senátu, který soudce Ústavního soudu prakticky vybírá.
Hamáček kvůli rozhodnutí ÚS svolá jednání politických stran, vnitro představí alternativy řešení |
Není žádnou náhodou, že z dnešního rozhodnutí mají radost právě ty strany, které mají v Senátu většinu – a naopak Andreji Babišovi se krabatí čelo. Bude to totiž právě Senát, který nejenže všechny soudce schválil, ale který v nejbližších šesti letech rozhodne, kdo ze soudců bude pokračovat a kdo půjde z kola ven.
Může se nám to nelíbit, můžeme proti tomu protestovat, ale to je asi tak všechno, co můžeme dělat. Ústavní soud – volený Senátem – završil proměnu, kterou nastartoval v roce 2008 zrušením regulačních poplatků ve zdravotnictví, kterou umocnil prohlášením protiústavního ústavního zákona (!) o zkráceném volebním období v roce 2009, a kterou dovedl na vrchol zrušením části penzijního zákona (2010) či zejména právě posledním nálezem, který hodil granát do stávajících volebních pravidel. Ústavní soud není žádný nadstranický „hledač pravdy a spravedlnosti“, ale jedna z klíčových mocenských institucí země.
Zvykněte si, protože zpátky se to již nikdy nevrátí.
