Takže většina z nás se alespoň doslechla o knize jménem Exodus, která mimo jiné popisuje soužení, jež si musejí protrpět Egypťané, než jejich vládce propustí lid izraelský ze svého otroctví. Já dnes nebudu své čtenáře trápit paralelami mezi „plnými hrnci“ tehdy a dnes, ale přesto se mi zdá, že v jedné věci jsme na tom stejně jako starověcí Egypťané: stíhá nás rána za ranou.
0KAMBERSKÝ: Narukuj, pak maturuj |
Krev ve vodě Nilu spolehlivě nahradí epidemie, která zahlcuje špitály; místo dobytčího moru máme úmorný konec zimy; místo štěnic menšinovou vládu, která nedokáže v parlamentu nic sama prosadit; místo krupobití pak zlostného starce na Hradě, jenž hodlá odvolávat ministry a úředníky dle své libovůle. A místo neproniknutelné třídenní tmy počátek špinavé volební kampaně – premiér slibuje, že jeho hlavní konkurenti (Piráti) otevřou zemi nelegálním migrantům, ti jej zase fackují členstvím v KSČ a spoluprací s StB. Napadá mě taková kacířská myšlenka: nebyly by menším zlem než Babiš a Bartoš třeba ty egyptské kobylky?
„Neloajálními lidmi se v normální společnosti pohrdá. Ale rysem českých dějin je, že Češi byli neloajální, ale ta neloajálnost byla legitimní. Byla to dokonce pozitivní hodnota, forma odporu. Byli jsme například neloajální vůči Rakousku, jak nám dodnes Rakušané vyčítají. (…) Pak přišla 50. léta a tak dále a bylo třeba být neloajální. A neloajálnost byla legitimní. A proč to tak je? Je to proto, že naše země nikdy neměla elity, jejichž hodnotám by opravdu věřila a byla vůči nim loajální. A naopak, nikdy jsme neměli elity, které by byly loajální vůči tomu, co v zemi představují.“
Tato deset let stará slova Václava Bělohradského vystihují část katastrofy, v níž se dnes Česko nachází. Určujícím principem médií i části společnosti je zpochybňovat takřka cokoli, s čím vláda přijde. „Češi nevěří ničemu a nikomu,“ říkají trpce mnozí pozorovatelé. Druhou částí tragédií je fakt, že tato vláda se o nějaké vybudování důvěry vůbec nesnaží. „Opatření“ vyhlašuje, aniž by se obtěžovala je pořádně vysvětlovat, čímž jen přikládá pod kotel nedůvěry a pochyb.
KAMBERSKÝ: Vláda by potřebovala tlumítko |
Je to rok, co přišla s jednou z prvních protiepidemických restrikcí: zakázala přítomnost diváků při Světovém poháru v biatlonu v Novém Městě na Moravě. Ačkoli šlo vzhledem k hrozící epidemii a očekávanému množství zahraničních hostů o krok zcela logický, přesto za něj sklidila drtivou kritiku. A to nejen kvůli předpojatosti publika, ale právě protože vláda vůbec nevysvětlovala, proč zakazuje mezinárodní akci, ale nechává otevřenou třeba fotbalovou ligu.
Kvůli „dědičné nedůvěře“ a sebevražedné komunikaci je vláda v rozporu s vlastním lidem i ve chvíli, kde dělá docela rozumné kroky. A pak přijdou rozhodnutí, pro něž je slovo nerozum ještě málo výstižné: jako třeba když vláda podmínila podporu podnikatelům tím, že mají alespoň padesátiprocentní propad tržeb. Takže hospodský, který se stavěl na hlavu, rozvážel pivo, balil obědy a tak dále, nedostane ani korunu. Zatímco ten, kdo prostě zavřel, inkasuje tisícovku denně včetně „spolupracujících osob“ (členů rodiny). Trestat aktivní a činorodé, odměňovat ty druhé – asi tak si představuji jedenáctou ránu egyptskou.
