Nevyslovená hrozba stačí k dosažení všeho, po čem Václav Klaus touží: otevřené dveře do televize i možnost formovat titulky zpravodajských portálů. Klaus se vrací je přesně ten nadpis, po němž Václav Klaus touží. Bez ohledu na to, zda případnou kandidaturu do prezidentského úřadu (v případě, že by stávající hlava státu neobhajovala) myslí vážně.
Mnozí to slyší neradi, ale VK je s velikým náskokem nejúspěšnější český politik. Desátého prosince 1989 se stal ministrem financí ČSSR v první vládě Mariána Čalfy, dvakrát předsedal vládě České republiky a i poté, co musel vyklidit exekutivní post, předsedal čtyři roky sněmovně. Z nejvyšší politiky odešel až před rokem a půl, leč místo fanfár jej provázela ostuda. Amnestie sice ulehčila věznicím a omilostnila pachatele mnoha bagatelních trestných činů, ale abolice zastavila vyšetřování privatizačních kauz z 90. let a srazila Klausovu popularitu na nejnižší hodnoty, jakých kdy jakýkoli český prezident dosáhl. Dvacet šest procent neměl Miloš Zeman ani poté, co byl při nedělním odpoledni obscénní v Českém rozhlase.
Teď Klausovi otrnulo. Odvaha mu nikdy nechyběla, a dokonce i mnozí odpůrci si dnes asi řeknou: „Horší než Zeman to být už nemůže.“ V Pekingu, v Moskvě i v centrále PPF by výměna Zemana Klausem také nevadila. Že jsou oba „nesmiřitelní soupeři“ faktickými spoluhráči, kteří své kroky pečlivě synchronizují, je evidentní nejpozději od voleb roku 2010.
Je stále dost možné, že se Miloš Zeman rozhodne nevstupovat znovu do prezidentského závodu. Ale pro Klause by to mohlo být trpké pokušení. Zatímco v parlamentním hlasování lze mnohé věci překousnout, zapomenout a hlavně zobchodovat, v přímé všelidové volbě se lidé rozhodují jinak. Poslední Klausův prezidentský čin, tedy zastavení stíhání Františka Chvalovského, Tomáše Pitra, manažerů zkrachovalé Union banky, představitelů vytunelované společnosti H-System, Karla Srby a stovky dalších výtečníků, by se mu v kampani vrátil jak bumerang. Přímo do čela.
