Takřka všichni sledujeme počty nakažených, testovaných, zemřelých a uzdravených. Porovnáváme absolutní i relativní počty, sledujeme vztah testů k potvrzeným případům, poměr vyléčených k zemřelým i relaci nově nakažených k potvrzeným případům předchozího dne. Šťastnější z nás pak obnovují porozumění logaritmickým stupnicím a v křivce nákazy hledají první i druhou derivaci, aby viděli, jak rychle směřujeme k peklu nebo naději. A pak mnohé z nás rozseká příběh nebo video.
Poslední slovo Jiřího Hanáka: Pravda starého ovčáka |
Jestli je v evropské politice nějaký šašek, je jím bezpochyby Boris Johnson. Chlívek by si nedovolil urážet cizího premiéra, jsou to jeho vlastní slova z doby, kdy ještě coby novinový sloupkař kandidoval na starostu Londýna. A většina jeho proslovů má stále tento duch: vychytralý šašek přesně ví, co jeho obecenstvo chce slyšet, co je ochotno tolerovat a za co jej bude milovat. Leč některé projevy se vymykají: 139 vteřin děkovného proslovu, v němž pohublý a zjevně ne zdravý premiér Spojeného království děkuje zdravotníkům za záchranu života, patří k těm, v nichž žádná šibalská očka nezahlédnete. Prostě děkuje, děkuje za záchranu života. Děkuje jmenovitě mnoha lidem, včetně dvou, jež si pamatuje více než jiné: Jenny z Nového Zélandu a Luise z Portugalska, kteří stáli u jeho lůžka nepřetržitě během kritických 48 hodin.
Méně dokonalé, ale možná o to dojemnější je poděkování českého „pacienta nula“, jenž měl tu smůlu, že vozil po nocích taxíkem turisty a nikoho nenapadlo, že mezi nimi jsou i nakažení Italové. Ano, tento pán léčený i pomocí experimentálního přípravku Remdesivir je na tom dnes natolik dobře, že má velikou naději na uzdravení a je schopen mluvit do kamery.
KAMBERSKÝ: Prognóza je jasná: bude hůř |
Jenže pak tu jsou horší příběhy. Příběhy všech těch, kdo umírají v nemocnicích sami, protože ze strachu z viru nepřipouští do špitálů žádné návštěvy. A tak desítky tisíc lidí umírají osamoceny, bez svých nejbližších, bez posledního rozloučení, jen někde laskavý personál těsně před koncem spustí videohovor s příbuznými. Po pravdě řečeno – takhle nějak si představuji peklo.
Před pár dny slavila velká část světa Velikonoce. Často se zapomíná, že finále toho velkého příběhu začíná už ve čtvrtek v Getsemanské zahradě, kde všichni Ježíšovi učedníci usnou a on zůstane úplně sám. „Přepadla ho hrůza a úzkost,“ píše se v českém ekumenickém překladu. Hrůza a úzkost člověka, jehož čeká něco děsivého, něco neznámého a jehož všichni nejbližší brzy opustí.
Naštěstí podle evangelisty Lukáše zůstane s opuštěným anděl, jenž mu dodává síly. A proto se nestyďme v těžkých chvílích zdánlivě bezdůvodně brečet. Pláčeme za všechny ty, kdo zemřeli zdánlivě sami, zdánlivě bez svých blízkých.
Každá ta slza má svého adresáta, každá jako ten Lukášův anděl posiluje někoho zdánlivě opuštěného.
