Skandály a bitky ve vládních řadách vedou vždy u části voličů k znechucení politikou jako celkem. Profitují pak výhradně protisystémové strany: v roce 2013 to vedlo k nečekanému úspěchu Andreje Babiše, letos by mohlo vzkřísit zdánlivě pohřbeného Tomia Okamuru.
Odvolávání, demise a podobné kratochvíle ovládly politiku až v posledních měsících, předtím panovala takřka bukolická idyla. Vládní partaje si dávaly zatraceně pozor, aby se nehádaly veřejně a přes média, díky tomu vyhrávaly jako celek evropské i krajské volby. Součet jejich dnešních preferencí jim i dnes zaručuje většinu, což je po čtyřech letech vládnutí věc v české politice zcela unikátní. Ale současný chaos a možné trestní stíhání Andreje Babiše může tuto idylu rozvrátit.
Okamura vytáhl do voleb, s SPD chce získat nejméně 10 procent |
Výsledky našich parlamentních voleb se dělí v podstatě jen na dva typy. V prvním případě sedí ve sněmovně jeden subjekt s nulovým koaličním potenciálem, v druhém dva. V případě prvním je mezi poslanci jen levicový okraj (komunisté), s nímž se nikdo nechce bavit; v druhém případě tu máme extrém i vpravo: napřed republikány Miroslava Sládka, nyní různé formace pod jménem Tomia Okamury.
V jedné věci však mohou být nadcházející volby přelomové: okraj už nebude ostrakizován, ale inkorporován. S komunisty chtěl vládnout Jiří Paroubek po volbách 2006 i 2010 a Bohuslav Sobotka v roce 2013, pokaždé jim na to scházely hlasy. Sládkovi republikáni nebyli nikdy salonfähig, ale díky migrační krizi je pravý okraj všude v Evropě na vzestupu. A tak o vládní spolupráci s Okamurou mluvil Andrej Babiš už před čtyřmi lety, teď se tématu sice vyhýbá, ale kdo ví, jaká bude situace koncem října.
Odvážný politolog by možná řekl, že společná vláda ANO + Okamura + KSČM by byla nejjistější cestou k likvidaci všech tří partají, ale cena za takový kabinet by byla vysoká. S takovou „odvahou“ raději šetřit.
