Naše civilizace tím přiznává, že kromě socializace a předávání dovedností slouží školy zejména jako odkladiště – aby se rodiče nemuseli o své ratolesti starat a mohli zvesela roztáčet kola výroby.
Od jara víme, že podzim bude nanejvýš náročný, protože už si nemůžeme znovu dovolit zastavit život v zemi, a nebude-li to nezbytně nutné, ani zastavit prezenční výuku. Škola je místo, kde se scházejí stovky dětí ze stovek rodin, v těsné blízkosti spolu mluví, interagují, dýchají stejný vzduch – ideální prostředí pro šíření nákazy.
Možná to ne všichni víte, ale zrovna letos v zimě bylo třeba v okolí Prahy hygieniky uzavřeno dost škol – kvůli obyčejné chřipce, která se v nich šířila tak rychle, že nezbylo než budovy zamknout na zámek a děti nechat doma. Zavírání škol kvůli virózám není vůbec výjimečná věc, avšak nyní je ohrožena nikoli mikrolokalita, ale celá zem.
Manuál, s nímž před začátkem nového školního roku přišlo ministerstvo školství, pochopitelně nepřináší žádné zázračné řešení. Důraz na hygienu, roušky a pravidelné větrání je sice jasný a srozumitelný, ale všichni jaksi tušíme, že případnému šíření vysoce nakažlivého viru nezabrání.
Úřední příručka je dobrá v jednom aspektu: dává poměrně velkou volnost v rozhodování ředitelům škol, protože jen oni budou jakž takž vědět, jaká je situace v rodinách žáků či okolních továrnách.
A, zejména, dává jasná pravidla pro to, kdy a jak má třída/škola případně přejít z prezenční výuky na distanční, včetně pomoci žákům, kteří doma počítač s internetem nemají. Ale jestli přijde druhá vlna, budou všechny naše obrany připomínat hrad z písku za přílivu.