Česko v krizových letech ničila krom stagnace, blbé nálady a znechucení politikou také jedna „banalita“: neustálé krádeže všeho kovového, co nebylo přivařené autogenem. Kradly se okapy z rodinných domů, dráty podél železnic i koleje.
Nejhorší nebyly snad ani samotné škody, jakkoli čórkaři železničních drátů dokázali zablokovat vlaky na dlouho. Rdousící byla bezmoc státu, který se ani nesnažil bránit sběračům, co ještě „horké“ střechy kostelů i poklopy od kanálů prodávali coby šrot do sběren.
Náhle stačilo okopírovat několik paragrafů ze sousedního Německa, aby sběrny nemohly vyplácet platby v hotovosti, a peníze tak šly jen na účet identifikovatelného prodejce.
Takřka ze dne na den ubylo krádeží: za rok 2014 evidovala policie skoro 12 tisíc trestných činů, loni jen 3284, což je pokles o 70 procent. Na železnici to bylo ještě výraznější: krádeže spadly na desetinu. Pár paragrafů vygumovalo většinu sběren, zloději si museli najít jiný druh obživy.
Ještě vážnější rozhodnutí čeká vládu v nejbližších dnech: schvaluje dokument s příšerným názvem Souhrnný akční plán Strategie restrukturalizace Ústeckého, Moravskoslezského a Karlovarského kraje.
Po neuvěřitelných sedmadvaceti letech české politické reprezentaci začíná docházet, že kraje zdevastované vysídlením německého obyvatelstva, přesunem náplav bez kořenů, izolované od pořádného průmyslu (aby ho revanšista náhodou nedobyl), případně zničené rozpadem východních trhů či útlumem těžby uhlí se samy od sebe z bídy nevyhrabou.
Že z těchto regionů mizí všichni pryč, zejména mladí a šikovní. Že zrovna tady najdeme obce, v nichž je víc exekucí než obyvatel. A že pokud nechceme, aby třetina Česka vypadala jako současný Detroit, musíme začít něco dělat. A že to bude něco stát. Desítky miliard, o nichž se dnes hovoří, jsou jen zrnkem písku.
