Přitom lidové hlasování bývávala docela předpověditelná záležitost. Dvě dekády platila dokonce tři železná pravidla. První říkalo: vítěz dostane vždy méně, než očekával; to druhé připomínalo, že ve volbách druhého řádu vždy prohrají vládní strany, a třetí bylo takřka zlaté: volby dopadnou vždy jinak, než jsme čekali. Ale pozor, i ono „jinak“ bylo pochopitelné: znamenalo jednak propad favorita, jednak odráželo dynamiku posledních dnů. Dynamiku, kterou výzkumníci sice dokázali změřit, ale data jim je ukázala až ex post.
KAMBERSKÝ: Noční můra. Spojená síla protestních partají je nebývalá |
Jenže letos může být vše jinak. Už jen proto, že vládní partaje drtivě vyhrály jak evropské, tak krajské a senátní volby. Dvě dekády fungující empirie se rozpadla v prach, a tak před námi zůstává už jen momentum posledních dnů a předpokládané klopýtání favoritů. Nečekanou dynamiku posledních dnů průzkumy potvrzují, přinejmenším ve vzestupu podpory Pirátů (a stagnaci či poklesu TOP 09 a ANO 2011). Jako by zdejší volič v každých volbách potřeboval najít nového a nového spasitele, ať už se jmenuje Hana Marvanová (Unie svobody), Martin Bursík (Zelení), Radek John (Věci veřejné), Andrej Babiš (ANO) či letos Ivan Bartoš (Piráti). Stejně tak se dost možná potvrdí i propad favorita, obvykle vysvětlovaný tím, že našinec preferuje spíše černé koně, než aby s radostí tančil s vítězným davem (dva základní typy rozhodování „na poslední chvíli“, které popsal Paul Lazarsfeld už před osmdesáti lety).
Přátelé liberálních hodnot si však musejí trhat vlasy hrůzou: i když Babiš stagnuje či klesá, stále má více než druhý s třetím dohromady. A naopak: je takřka jisté, že velké procento hlasů pro TOP 09, KDU-ČSL, Piráty, Zelené či Starosty prostě a jednoduše propadne. To se to vyhrává, když se soupeři požerou mezi sebou.
