Ne, paní kuchařky se téměř jistě samy nepostily a už určitě se nepokoušely o náboženskou subverzi na ideologicky vycíděných normalizačních školách – pouze se chovaly, jak bylo zvykem.
O čtvrt století později naše radostná svoboda znivelizovala cyklus 365 dní v roce do jedné ploché přímky, snad s jedním dvěma hrboly kolem Vánoc a Silvestra.
Vítejte v Česku Naše teta/ peče léta/ na Vánoce vánočku/ nereptáme/ aspoň máme/ něco pro kočku. Bolševik se léta snažil předělat křesťanské Vánoce na obyčejnou oslavu jídla a pití, a „vtipná“ píseň od Setlerů brzy dohnala Chtíc aby spal…Celkový plán přesto nevyšel – síla a moc vánočního kouzla přečkala čtyřicet let pokusů o perestrojku. Co se ale nepodařilo s Vánocemi vůbec, povedlo se s Velikonocemi dokonale.
Na Velký pátek, v ten nejtajemnější den, musí zdejší křesťané do práce. Mají sice volno v lednu na Den vzniku samostatné republiky (jejíž vznik nikdo neslaví), v září na Den české státnosti (vědí všichni proč?) a v červenci dokonce dvakrát. Celý národ, pokud není na festivalu ve Varech, počátkem prázdnin oslavuje příchod byzantských mnichů Cyrila a Metoděje a o den později i upálení pražského katolického kazatele Jana z Husi. Ale o Velikonocích je volno jen na koledu. Svátek nepřipadá ani na neděli Vzkříšení, jak je zvykem takřka ve všech okolních státech, ani na Velký pátek, jak je zvykem v polovině Evropy.
My máme mrskačku čili hodovačku. V pátek se pěkně griluje uzeninka a na Vzkříšení teče slivovice proudem. Velikou noc prokalíme a vigilii drží jen ti, kterým je natolik špatně, že jim žaludek nedovolí usnout. Vítejte v Česku.
Čert vem pláč staré konzervy nad mizející tradicí. Mystika ostrého slunce, tajemství smrti a vzkříšení, kouzlo postu a tajemství ohně zažehnutého mimo kostel i samotné vigilie zůstanou dostupné jen zlomku populace. Ale podivné je, že k většině nedolehnou ani vzdálené ozvuky: počínaje zvláštním tichem světa, v němž zvony odletěly do Říma, a obyčejným zvykem si alespoň jednou za rok odříci maso konče.
Srovnávat usedlý slovanský národ s Židy v diaspoře či „obležené zemi“ je samozřejmě nemístné, ale jedna věc stojí za pozornost: páteční šábesovou hostinu drží každý pátek i zcela sekulární rodiny, jimž je jakýkoli náboženský ráz izraelské státnosti do hloubi duše protivný.
Vědí, že společný rituál je mnohem víc než jen dodržování jakýchsi divných pravidel jednoho kočovného pouštního kmene. Dva dny za rok Ne, autor nenaříká nad tím, že Praha 2014 je jiná než gotická vesnice. Ani nevolá po tom, aby národ rozličných věr, nauk, tušení i víry v Něco náhle lezl ke křížku. Ale pláče z hloubi srdce nad tím, že máme jeden den jako druhý. Zaměnitelný, bez prožitku. Že děti neznají kostelní ticho ani vůni kadidla. Že jim nikdo neumazal čelo popelem. Že jim z celého dlouhého a barevného roku zbyla jen pomlázka a Štědrý večer.
Člověk může být horlivým stoupencem čistého rozumu i volné myšlenky, vysmívat se absurditě teorie o trojjedinosti Boží a pohrdavě shlížet na každou církevní hierarchii – ale zážitek z obřadu, i když jej prožije jako divák, zůstane unikátním. I tatíček Masaryk, jenž to měl s náboženstvím všelijaké, zdůrazňoval význam skrytý v (náboženském) rituálu.
Síť supermarketů Globus láká na „české jidáše“ – ale proč jidáše? Čím se vlastně liší od jiného pečiva, proč se tak jmenují? A nakonec: proč jsou řeznictví náhle plná jehněčího, když přes rok je skupuje takřka výhradně muslimská komunita?
V jizbě dusné Více než dvě miliardy křesťanů teď slaví své největší svátky; patnáct milionu židů prožívá Pesach. Rok si rituálně dělí celý svět: ozvláštňuje dny, vzpomíná na předky, oslavuje dějiny či se pokouší o dotek transcendentna. Dokonce i Nizozemsko, které si zakládá na svém sekularismu, si nedokáže představit Velký pátek bez Matoušových pašijí. Velké orchestry v koncertních sálech, amatéři ve zkrácené verzi ve vesnickém kostele. Ne, všichni Holanďané určitě nejsou milovníci Johanna Sebastiana Bacha, ale drží tradici. Užívají si, že zrovna dnes na chvilku přestanou myslet na slevy a přistěhovaleckou politiku.
My nemáme nic. Nectíme obřady náboženské – kolik lidí skutečně prožívá pašijový týden, pár ze sta? Nectíme vposledku ani žádné svátky národní – kdo na 28. října vyvěšuje vlajku, není u nás dobrý vlastenec, ale podezřelý „nácek“. Nesetkáváme se jako obec, nedržíme zvyky. Jediné, co máme společné, je, že se 365 dní v roce potkáváme v supermarketu.
Ona výše zmíněná ateistická koleda má jednu sloku, kterou bychom si mohli vyšít na vlajku: A když sní se/ co jev míse/ televizor pustíme/ v jizbě dusné/ všechno usne/ k blaženosti mé.
V nicotě jsme a v nicotě skončíme.
