Návrh je v zásadě velmi rozumný. Velkolepě snížené odvody do státního pilíře pomohly mnoha zemím přivést státní dluh nad nekonečné hlubiny; proto je chvályhodné jak nízké (tříprocentní) vyvedení, tak jeho dobrovolnost.
Vládní plán je světový unikát: jmenuje se 3+2. Abyste si mohli spořit u soukromníka (tři z odváděných 28 procent), musíte si sami přidat další dvě. To přirozeně odradí ty, pro něž privátní spoření není výhodné, neohrozí dnešní penzisty a zachovává přijatelnou částku pro investování: pět procent měsíčně dává u průměrného platu zhruba třináct stovek měsíčně.
Návrh však obsahuje jeden zcela nepřijatelný aspekt: úspory se promění v doživotní anuitu, jež smrtí člověka končí. Není možné chtít po lidech, aby si čtyřicet let spořili nad povinný rámec s tím, že jejich peníze v případě brzké smrti nikdo neuvidí. Soukromé úspory na stáří mají charakter rodinného zajištění: děti, nemovitost, fondy... Vyplácení anuit, které se nedědí, je absolutně neskousnutelný ústupek velkým finančním hráčům.
Je to chyba jak principiální, tak politická: do takto konstruovaného penzijního pojištění se tradičně skeptičtí Češi ani Moravané nepohrnou. Zvlášť když se budou rušit vdovské důchody.
To si raději budeme všichni spořit kdekoli jinde. Tam, kde se k našim celoživotním úsporám dostane partner či jiní dědicové.
