KAMBERSKÝ: My, schopná nemehla. Pohled na nefunkční Česko je k uzoufání |
Dokonce i český ministr vnitra na čtvrteční tiskové konferenci vlády připomněl teskný britský příběh, umocněný novou mutací viru, a naznačil, že právě ostrovnímu scénáři se snažíme vyhnout.
Málokomu dochází, že ten příběh právě prožíváme. Rozdíl mezi námi a Británií je jen několik dnů. Máme „jen“ šestnáct tisíc mrtvých, ale na ostrovech žije takřka 67 milionů obyvatel (u nás necelých 11). Ve chvíli, kdy Britové překročili ten smutný milník, měli takřka přesně 1500 zemřelých na milion obyvatel, my máme právě teď 1499. Právě teď, když píši tyto řádky; když je čtete, už jsme možná hranici patnácti set mrtvých na milion obyvatel překročili.
V ono „černé úterý“ četli ve veřejnoprávní BBC jména obětí, aby dali najevo, že na ně jejich blízcí ani národ nikdy nezapomenou, že nejsou anonymními čísly ve statistikách.
Ale u nás se žádná národní tragédie nekoná. Premiér nepřednáší kajícný projev, lidé nejsou nešťastní, média nepřinášejí jeden tklivý příběh za druhým. Jména zemřelých se nikde nedočtete, tedy pokud náhodou nejde o příbuzné nějaké celebrity.
My máme jiné hrdiny: senátory, kteří bojují za práva vlekařů provozovat lanovky, skiareály a penziony. Iniciativu Chcípl PES, podle níž jsou asi všichni naši zemřelí něco ještě nižšího než psi. A za všechny jmenujme dvojnásobného premiéra a dvojnásobného prezidenta, vzdělaného intelektuála, profesora ekonomie Václava Klause, který se hrdě soudí za své právo nenosit roušku – tedy právo prskat virus na všechny okolo.
Díváme-li se na počty nemocných, jsme na tom ještě hůře než Spojené království; rozdíl je podle všeho způsoben robustností naší lůžkové péče a ochotě zdravotníků se o všechny postarat i v krajních podmínkách – lékaři a sestry se o pacienty starají i ve chvílích, kdy by sami měli být v posteli, v karanténě nebo na odpočinku.
KAMBERSKÝ: Šílená Amerika cenzuruje Trumpa? Svoboda projevu chrání firmu Twitter |
Ale život a nálada v Česku vůbec neodpovídá tomu, že máme po Andoře, Gibraltaru a Černé Hoře nejvíce nemocných na světě. Izrael, země se (zhruba) srovnatelnou populací, je celý zoufalý z necelých pěti tisíc mrtvých. My máme takřka čtyřnásobek a řešíme jen, jak se dostat na hory.
Jak to, že Česko, země jinak rozumná, solidární a ke svým slabým a ohroženým velmi vstřícná, se za této pandemie chová tak prazvláštně? Proč tak velká část populace odmítá nosit roušky a trvá na svém právu lyžovat? O jednom netřeba nepochybovat ani vteřinu: tak jako se vyhýbáme hovorům o smrti, tak jako odesíláme své nemocné umřít do nemocnic a domovů pro seniory, tak jako se vyhýbáme pohřebním obřadům, tak podobně ignorujeme i všechny mrtvé, jimž covid zkrátil život.
Virus je neviditelný, stejně jako ti mrtví. Kdyby na každé návsi a každém náměstí ležely rakve, kdyby tam alespoň visely portréty všech našich zemřelých, možná by se i naše země probudila.
