Stihla jsem konec výlovu jihočeského rybníka. Byl už téměř bez vody, jen uprostřed se řinul úzký potok a stahoval všechny ploutnatce, které sítě nezachytily. Rybáři postrkovali plechovou pramici, přidržovali se jí a podběráky nabírali kapry a házeli je do loďky. Když byla přiměřeně plná, přirámusil se ozubený pásák, kterému to v bahnitém dně šlo o trochu rychleji než rybářům.
  |
Vlastně obojživelník, ale místo bagrové lžíce měl jakousi obrovskou vidličku, kterou dokázal postrkovat loďkou až ke břehu. Tam se ryby sypaly na běžící pás a třídily do kovových kontejnerů v přistaveném náklaďáku. Středem rybníka několik jiných rybářů tlačilo ještě jinou loďku. V bahně téměř po pás se pohybovali jak ve zpomaleném filmu. Z té dálky nebylo jasné, jestli ještě zachraňují, nebo už vytahují mršiny, které v bahně uvázly.
Suma sumárum srozumitelná logistika „sklizně“ a docela pěkná dřina. Jen jsem si říkala, že by měl někdo tomu rybníku a přírodě poděkovat, že se tolik ryb dožilo výlovu, že se jich tolik „urodilo“. Kapři jsou živočichové, rybáři je ale házeli do loděk jako kusy kamení. Nešlo si nevšimnout, že k nim nemají vztah jako k živým tvorům. Z výšky nebo dálky podle toho, kde se rybář právě v bahně zabořil a do podběráku rybu nabral. Padali jeden na druhého, asi už značně omráčení, že jsem si říkala, jestli se vůbec té nevyhnutelné rány do hlavy, která je čeká, dožijí.
Výlov je prostě byznys a kapr živá komodita. Romantiky ani špetka. Jenom slunce v tu sobotu ještě laskavě hřálo a zářilo. Několik fotek dopadlo fakt pěkně, kdybych byla na sítích nebo Instagramu, určitě bych schytala pár lajků.
