Středa 23. září 2020svátek má Berta 22 °C přeháňky až bouřky Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Názory

KAREL ČAPEK: Rýma

Rýma - ilustrační foto. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Rýma - ilustrační foto. | foto: Shutterstock

Jednoho rána se člověk probudí nějak divně; trochu ho bolí hlava, trochu hřbet, škrabe ho to vzadu v krku a svědí hluboko v nose, ale nic to není; jenom je člověk po celý den poněkud vydrážděný a nadává na všecko, i když nemusí, a neví vlastně proč.

Ale kvečeru zničehonic na něj spadne několikatunová tíha, všechny klouby těla mu změknou, všechno maso citlivě zhadrovatí, pacient asi tucetkrát divoce kýchne, a už je to tady. Se slzavýma očima, zhroucen jako hromádka neštěstí, obklopen mokrými kapesníky, jež suší na všech rozích, sedí tento ponížený a tekoucí tvor v papučích u kamen, frká, popotahuje, sténá, pije nějaké thé, kýchá a kašle, plíží se po pokoji, uhýbá všem lidem, má trochu horečku, místo hlavy těžkou a bolavou kouli, údy jako polámané a u nosu šátek; je to hrozný pohled. Vzdalte se po špičkách všichni, kdo vidíte tohoto nešťastníka; vaše hlučná a spokojená jarost ho trýzní; je mu třeba samoty, zániku a suchých šátků. Chtěl by si sundat hlavu, pověsit ji do komína a sušit ji; chtěl by rozebrat své pohaněné tělo ve všech kloubech a uložit každý kus zvlášť; chtěl by… chtěl by… Ach, kéž by aspoň věděl, co by chtěl! Kéž by bylo něco, co stojí za chtění! Kéž by někde ve vesmíru bylo něco teplého a libého, co by této ubohé a těžké hlavě dalo úlevu či zapomenutí! Spát? ano, kdyby nebylo chaotických a protivných snů! Vykládat si karty? ano, kdyby aspoň vyšly! Číst? ano, ale co? A tu se ta bídná lidská troska zvedne a vratce se potácí k své knihovně.

Knihovno, strakatá knihovno o tisíci hřbetech, chtěl bych si v tobě vybrat knížku, která by mne, proklatce, potěšila. Ne, tebe bych dnes jaksi netento, nesnesl, kniho tlustá a poučná; neboť můj mozek je tupý a pitomý. Chtěl bych číst něco, co mi nepřipomene mou tupost a nechápavost; něco lehkého, něco zábavného, něco kratochvilného… Fuj, jděte mi z očí, humoresky, nesnesl bych dnes vaši vulgární zlomyslnost, se kterou uvádíte v posměch člověka potrefeného; i já jsem potrefený osudem, a nemohl bych se kochat na tom, že my, ubozí lidé, jsme postihováni směšností a vydáni všanc posměváčkům. Což ty, hrdinný románe, neuvedl bys mne v daleké věky, v časy epické, kdy nebylo rýmy, mezi celé a nádherné muže, kteří skolí ničemného soka v době kratší, než já se vysmrkám? Ale ruka vztažená k hrdinné knize chabě klesá; nemohl bych dnes uvěřit ve velké a skvělé činy; člověk je tvor slabý a maličký, těžce zkrušený a mírumilovný… Ne, dejte mi dnes pokoj s hrdinstvím a ctí, velkými vášněmi a laurem slávy; kliďte se mi s milostnými city a opojným polibkem královské krasavice; což na takové věci může myslet člověk s mokrým šátkem u nosu? U všech všudy, to není to, co bych potřeboval; sem s nějakou detektivkou, abych jí propadl; sem s napínavým krvákem, který by mne bez dechu nesl po vzrušujících stopách strašného tajemství. – Ne, to zas není to; dnes nestojím o žádné zločiny a podzemní chodby a zlé lidi; ukažte mi vlídnější tvář života, zjevte mi lidi v jejich všedním a důvěrném životě. – Ale jen žádnou psychologii, pro smilování boží! neměl bych jaksi trpělivost párat se s nějakými city a motivy; čertvíproč, ale psychologie je vždycky tak nějak trýznivá a rozryvná; jako bychom neměli dost vlastního trápení! Proč vlastně se píší knihy?

A tohle, tohle zas je mi příliš skutečné; dnes chci zapomenout na život. Tato kniha je na dně smutná a zklamaná; tamta je krutá k člověku a žádá na něm já nevím jaké sebetrýznění a vykoupení. A tamhleta je lehkomyslná, načechraná a chytrá – pryč s ní! Tato je příliš vysoká. A ona žlutá je trpká a zjitřená. V každé něco bolí. Proč vlastně píší knihy skoro samí lidé zlí a nešťastní?

Člověk před strakatou knihovnou váhá, třesa se zimou a lítostí. Kde vzít něco… něco prostě dobrého… a přívětivého k nám ubohým… a potěšujícího? Něco, co ničím neraní… co neraní člověka v jeho malosti a ponížení…

A tu sáhne do kouta knihovny a vytáhne knížku, kterou četl snad už tucetkrát, kdy býval tuze sklíčen trápením těla a mysli, schoulí se do své lenošky, vezme si suchý kapesník a vydechne úlevou, dřív než začne číst.

Já nevím, snad je to starý Charles Dickens.

 Lidové noviny 8. 12. 1925

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Biolog Komárek: Jsme účastníky největšího sociologického experimentu všech dob

Biolog, filozof a autor dvou desítek odborných knih a tří románů Stanislav... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Měsíce trvající pandemie nám převrátila životy naruby. Známý biolog, filozof a autor dvou desítek odborných knih a tří...

Brzy dospěju do bodu, kdy si účet na Facebooku zruším, říká Lucie Výborná

Lucie Výborná | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium „Je to hra. Hra, která by měla být přínosná, užitečná, inspirativní,“ říká o své práci moderátorka Českého rozhlasu...

Proč koronavirus už téměř nezabíjí. Vytratí se, nebo se vrátí ještě silnější?

Zdravotník odebírá vzorky pro testování na covid-19 v indické Kalkatě. (23.... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Koronavirus je záhadný. Nečitelný. I když ho zkoumají ti nejchytřejší lidé, pořád o něm víme málo. Chová se jinak. Je...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!