Jednání o odvolání děkana není běžnou agendou akademických senátů. V daném případě navíc šlo o děkana, jehož ten samý senát před necelým rokem zvolil. Co se stalo mezitím, bylo popsáno mnohokrát a z několika stran.
Akademický senát přijal návrh na odvolání děkana pražské teologické fakulty![]() |
Očekávalo se, že nový děkan jako duchovní a jako člověk s přirozenou autoritou překlene spory, které školou zmítaly od předminulého roku. Jejich nejviditelnějším projevem, v tomto případě ale pouhým vrcholkem ledovce, se staly diskuse kolem ukončení pracovního poměru profesora Tomáše Petráčka. Diskuse, které místy získávaly nepříjemně aktivistický podtón a při nichž zaznělo i mnoho nepravd. Jaroslav Brož tehdy slíbil: „Jsem rozhodnut jako děkan vytvářet bezpečný a přátelský prostor pro naše společné dílo. Společně dokážeme mnohem víc než každý sám – v domácím i mezinárodním měřítku.“
Po slibných začátcích nepřišlo uklidnění
Avšak faktické kroky vedení fakulty po slibných začátcích nakonec smíření a uklidnění nepřinesly; naopak později vyvolaly obavy z nebezpečí zániku konkrétních pracovišť a studijních programů. Cesta, která měla vést k dobru a spravedlnosti, začala být stále častěji dlážděna drobnými podrazy a dílčími nespravedlnostmi. Neochota k dialogu vyvrcholila prosazováním diskutabilní analýzy, na jejímž podkladě se měly začít rozdávat výpovědi podle ne zrovna jasného klíče.
I vyvalily se opět „vlny zdola“ a objevily se nejrůznější hrůzostrašné scénáře. Fámy o tom, jak se chystá likvidace fakulty, a/nebo její spojení s fakultami jinými, začaly děsit nejen tápající a nesamostatné. V tom hluku poněkud zanikly hlasy, které upozorňovaly, že k zániku, nebo přinejmenším k morálnímu kolapsu, se mnohem spíše dovede fakulta sama bez přičinění zvenčí. Svými vnitřními spory, opětovným nastolováním průměru jako normy, uzavíráním se před mezioborovou a mezinárodní spoluprací a pokračující nepodporou rozsáhlejších badatelských projektů či přímo bojkotem jejich přípravy. Omezování úspěšných studijních programů a vylučování schopných kolegyň a kolegů nijak neosvětluje cestu do lepší budoucnosti, ať už je toto počínání zdůvodňováno jakkoliv.
Pokračovalo eskalování sporu s rektorátem univerzity. Sporu, který nelze vyhrát, přesněji řečeno nemůže jej vyhrát žádná strana. Rektorát je pro naši fakultu něčím obdobným, čím je pro naši republiku Evropská unie. Můžeme a musíme vést dialog, třeba i polemický, avšak nemůžeme popřít, že tento svazek skýtá více výhod než nevýhod a že plnohodnotná existence školy mimo něj je nemyslitelná.
Podivuhodné odvolání děkana. Na Katolické fakultě předčasně nacvičovali velikonoční hru![]() |
Naprosto krátkozraké pak bylo stavět do opozice vazbu fakulty k univerzitě na jedné a k římskokatolické církvi na druhé straně. Spojení fakulty s církví je třeba zachovat. Nejde o přežitek, ale o svrchovanou příležitost, posilu a zdroj duchovní autority. To samé platí o pevném místě Katolické teologické fakulty v organismu sekulární veřejné školy, Univerzity Karlovy.
Zájmy jednotlivců za vzletnými frázemi
Bylo podivuhodné, místy až groteskní, čemu všemu byl Akademický senát v posledních týdnech vystaven. Masivní přesvědčovací kampaň se přitom často uchylovala ke zkreslování, k dezinformacím a k manipulaci prostřednictvím emocí. Vyhrožování, anonymní dopisy, plačtivé bolestínství na jedné a arogance na druhé straně. Chci věřit, že tyto organizované projevy intolerance nemají nic společného s křesťanskou etikou, na kterou se jejich autoři zhusta odvolávají. Společným jmenovatelem nátlakových akcí bylo nepochopení role senátu jako nástroje akademické autonomie. Jeho konsensus je v každém jednotlivém usnesení křehký jako sama univerzitní svoboda, a musí takový i zůstat, neboť tento sbor tvoří odpovědní, samostatně uvažující jedinci.
Proto se mě dotklo zejména účelové zpochybňování kompetence senátorek a senátorů, především těch z řad studentek a studentů. Oni vědí, že jsem s nimi v mnohém nesouhlasil, ale to neznamená, že bych si jich nevážil a nerespektoval je. Rozdílný názor z nikoho nečiní nepřítele. Kolegové v této zkoušce demokracie obstáli se ctí.
Neocitli jsme se na žádném kolbišti kulturní či náboženské války, to jen zájmy jednotlivců se tu zakrývají vzletnými frázemi. Zasedání senátu sice kulturně ozvláštnilo nostalgické retro fundamentalistického náboženského kýče, nebyla to však (naštěstí) předpremiéra velikonoční pašijové hry, jak se zde před časem domnívala Veronika Valíková. Pan děkan Brož nehrál úlohu Ježíše a pražskému arcibiskupovi nebyla vyhrazena role Pilátova. Nikdo si zde neumyl ruce a nikdo nebude vydán na kříž. Katolická teologická fakulta nebude odtržena od živných prsou matky církve, křesťané nebudou posíláni do arény za potravu lvům a vedení školy na sebe nesvrhnou žádní pohanští progresivisté.
Jednání senátu nemotivovaly nízké pohnutky či touha po pomstě. Jeho nelehké, ale oprávněné rozhodnutí přišlo až poté, co veškeré snahy o racionální a věcné řešení vyzněly do ztracena. Ať už hlasovali jakkoliv, nikdo ze senátorek a senátorů nepociťoval osobní zášť vůči docentu Jaroslavu Brožovi, vynikajícímu učiteli, renomovanému odborníkovi, příkladnému knězi a skvělému člověku. Co se stalo, nebylo jen jeho vinou. Také my v senátu jsme mu zřejmě v jisté době mohli být více nápomocni, aby svou nelehkou misi splnil se ctí.
Najděme společnou řeč
Rozhodnutí akademického senátu o odvolání děkana samo o sobě situaci neřeší, pouze vytváří prostor pro řešení budoucí. Bude zapotřebí mnoho úsilí, abychom opustili nesmiřitelnost stanovisek, patrnou z nedávných projevů v médiích a na sociálních sítích. Musíme přestat uvažovat v kategoriích triumfu a ponížení, a naopak se zaměřit na nejmenšího společného jmenovatele vzájemného konsensu jako na výchozí bod. Neboť každé partikulární vítězství se v našich podmínkách nakonec ukáže jako pomíjivé. Navíc bude vždy znamenat jen prohru pro fakultu a pro její studenty. Není nás tolik, kdo máme nalézt společnou řeč.
Autor je předsedou Akademického senátu KTF UK