Na sedm míst v radě Ústavu pro studium totalitních systémů zatím kandidují jen dva lidé - normalizátor a současná komunistka.
Jestli někdo v této zemi ukazuje, nakolik je paměti národa zapotřebí, je to Petr Žantovský. Že by si už nikdo nepamatoval rok 1983? Tehdy už v kultuře nešlo o kriminál jako v roce 1976, kdy zavřeli Plastiky, už se „jenom“ zakazovaly kapely a vyhazovalo se z redakcí. Znormalizovanou Melodii pomáhal přetvořit k obrazu ÚV KSČ právě Žantovský. Bude-li nyní do rady ústavu zvolen, jistě nám to připomene.
Jestli pak někdo dokládá selektivní přístup k minulosti, je to soudružka Jitka Gruntová. Jako poslankyně KSČM žádala zvýšit důchody pro účastníky protifašistického odboje (to odlišení od protinacistického je důležité, neboť zahrnuje i komunisty z občanské války ve Španělsku), ale byla proti odškodnění pedagogů perzekvovaných v letech 1948-1989. I to je pěkný vklad mravní integrity.
Máme svou „úpéenku“ až léta po Německu, Polsku, Slovensku... Člověk by si myslel, že kultivovaní kandidáti do její rady se už tlačí ve frontě. Holt nejsou lidi.
