Člověk by jim dal za pravdu, pokud by nám skutečně hrozil klimatický armagedon. Jenže pravda je mnohem prozaičtější. Nedávno byly zveřejněny dva významné vědecké odhady celkových globálních nákladů na změnu klimatu. Nejde přitom o jednotlivé studie, které se mohou ve svých závěrech rozcházet (mimochodem, studie s nejnákladnějšími predikcemi bývají hojně medializovány).
V tomto případě jde ovšem o metaanalýzy založené na veškeré recenzované literatuře. Jedna z nich je dílem Richarda Tola, jednoho z nejcitovanějších klimatických ekonomů vůbec. Druhou má na svědomí jediný klimatický ekonom, který kdy získal Nobelovu cenu, William Nordhaus.
Z těchto studií vyplývá, že zvýšení teploty o 3 °C do konce století – což je podle aktuálních trendů mírně pesimistický odhad – by mělo z globálního hlediska přijít na 1,9 % až 3,1 procenta celosvětového HDP. Jen pro představu, OSN odhaduje, že koncem století budou lidé průměrně o 450 procent bohatší než dnes. Kvůli klimatickým změnám jim to však přijde jako „pouhých“ 435–440 procent.
Lidé se umí přizpůsobit
Jak je možné, že jsou tyto údaje diametrálně odlišné od obrazu, který nám podsouvají média? Alarmistické kampaně a lehkověrní novináři zkrátka neberou v úvahu prostý fakt, že lidé jsou neskutečně přizpůsobiví a umí se s klimatickými problémy vypořádat vcelku levným způsobem.
Vezměte si třeba jídlo – klimatické kampaně nás varují, že budeme hladovět, nicméně z výzkumu vyplývá, že namísto 51% nárůstu dostupnosti potravin do roku 2100 (v případě, že by nedošlo ke změně klimatu) nás v současné situaci čeká pouze 49% nárůst.
LOMBORG: Když slunce nesvítí. Tvrzení, že solární a větrná energie jsou nejlevnější, je chybné |
To samé platí i o přírodních katastrofách, které ve dvacátých letech minulého století usmrtily půl milionu lidí ročně, kdežto v posledním desetiletí takto přišlo o život méně než 9000 lidí. Tato o 97,5 % nižší úmrtnost je dána tím, že bohatší lidé mají zkrátka lepší přístup k technologiím, díky čemuž jsou odolnější a dokážou pružněji reagovat.
Klimatičtí extremisté a krajně levicoví politici odhalují svou pravou tvář v momentě, kdy prosazují zpomalení našeho růstu ve jménu snižování emisí. Pokud se budou mít lidé hůř a veškeré úspěchy boje s extrémní chudobou přijdou vniveč, zaděláváme si na mnohem větší obtíže při řešení ostatních problémů. A představa, že nepřátelé západního světa, jako je Vladimir Putin, půjdou stejnou cestou, je naprosto absurdní.
Zodpovědnější politici chtějí do roku 2050 dosáhnout „pouze“ uhlíkové neutrality. I tento přístup by však zpomalil růst kvůli boji se změnami klimatu, neboť by podniky i jednotlivci museli využívat méně efektivnější zelenou energii namísto fosilních paliv. Celkové náklady by v takovém případě byly enormní, zhruba mezi 15–37 biliony dolarů ročně v průběhu celého století. To představuje 15–37 procent současného celosvětového HDP.
Hranice zelené utopie. Proč je přechod na obnovitelné zdroje dražší a pomalejší, než jsme si mysleli |
Vzhledem k tomu, že by většinu této částky zaplatily bohatší členské země OECD, konečná cena by odpovídala tomu, že každý člověk z bohatší části světa zaplatí 10 000 dolarů ročně. Nejenže je to z politického hlediska nemožné, ale samotné výhody tohoto přístupu dosáhnou za celé století mizerného jednoho procenta HDP.
Na úkor dalších palčivých problémů
Skutečná daň za neefektivní klimatickou politiku spočívá v tom, že odvádí zdroje i pozornost od dalších priorit. Evropa je proto odstrašujícím příkladem. Před pětadvaceti lety Evropská unie prohlásila, že se díky obřím investicím do výzkumu a vývoje napříč celým ekonomickým sektorem stane „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější ekonomikou světa založenou na znalostech“. Jenže žalostně selhala – výdaje na inovace se prakticky nezměnily, přičemž samotná EU už je daleko za USA, Jižní Koreou, ba dokonce i Čínou.
Místo toho Evropská unie zničehonic otočila a podlehla poměrně krátkozraké obsesi klimatem, kvůli které upřednostnila „udržitelnou“ ekonomiku před ekonomikou zdravou. Svým rozhodnutím ještě zpřísnit stanovené cíle ohledně snižování emisí do roku 2030 se jen snaží dokázat svou morální povýšenost. Náklady pravděpodobně půjdou do bilionů eur, a to všechno jenom kvůli tomu, abychom do konce století snížili teploty o směšných 0,004 °C.
Evropu nejvíc zbrzdilo to, že opomíjela inovace. Eurozóna v posledním desetiletí vykazovala velice chabý roční nárůst HDP o něco přes jedno procento na obyvatele. Za ty dva biliony eur, které vynaložila na symbolickou klimatickou politiku, mohla dostát svým dříve stanoveným cílům a financovat inovace po dobu dvou desetiletí.
Investice do inovací by mohly EU i celý svět v dlouhodobém horizontu obohatit o 60 bilionů eur, což by bylo 500krát víc, než kolik nám může přinést symbolická klimatická politika. A co je důležité, Evropská unie by tím získala větší prostor pro řešení dalších palčivých problémů, jako jsou důchody, vzdělání, zdravotní péče a obrana.
Zbytek světa by si měl vzít z Evropy příklad a přestat utrácet za klimatickou politiku, která nefunguje.
Autor je prezidentem Kodaňského konsensu, hostujícím pracovníkem Hooverova institutu Stanfordovy univerzity a autorem knih „Falešný poplach“ a „Best Things First“
