Až úplně v podstřeší (proč já ty schody, o kterých tu pořád píšu, jednou nespočítám?!), v prostoru s barem, galerií a přiznanými trámy, křtila tento týden svou novou knihu spisovatelka, editorka a literární dokumentaristka Kamila Hladká. Každý její titul – počínaje Hornickými vdovami z roku 2019 – znamená literární úspěch. Právě Vdovy jí vynesly nominaci na Magnesii Literu a aktuálně se v úpravě z prozaického do dramatického tvaru hrají v Národním divadle moravskoslezském.
Podobně je každá Kamilina kniha soustředěnou sondou do samostatného světa některé specifické společenské skupiny. Vdovy po hornících, Sestry (míněno sestry řádové), Lidé od kolotoče, tedy světští, kteří Kamilu nejen nechali nahlédnout do svého jinak přísně střeženého soukromí, ale dokonce ji vzali s sebou na štaci. A teď je tu knížka s jednoduchým názvem Domů?.
Až na kost
„Napiš to tak, jak tě to říkám,“ stojí na patitulu. A k tomu ještě: „Je to strašně drsný.“ A ono vážně je. Tentokrát se totiž hloubkové intimní rozhovory vedou se ženami, které se dopustily trestného činu a odpykaly si za něj trest ve vězení.
SchodištěPo schodech se dá chodit jak dolů, tak nahoru. Podívat se na věci podzemní, přízemní, i na ty „v oblacích“, prozkoumat je u základu i je přelétnout z nadhledu. Na schodišti se dá i jen na chvíli zastavit a poklábosit – jaké je dneska počasí, co psali na internetu a co se právě semlelo u sousedů. A pak si pokračovat po svém, ale s příjemným pocitem, že máme přehled, co se děje kolem nás. |
Pět hrdinek, každá jiná: mladé, staré, velkoměstské, z vesnice, vzdělané, prosté, vražedkyně, narkomanky nebo matky, které na své děti neplatily výživné. Ke Kamilině stylu patří přiblížit svoje respondenty až na kost, ačkoli zároveň tak, aby neohrozila jejich soukromí – což zvláště u této knihy, věnované zkušenosti, kterou nikdo nechce prožít a málokdo je ochotný ji na sebe prozradit, zasluhuje obdiv, protože je po této stránce vybalancovaná s minuciózní přesností.
Takže se projdete po brněnském nádraží – v tomto ohledu pověstném – s bezdomovkyní Eliškou. Bez ní byste se v tom, co je její „domov“, báli. „Taky mi někdo ublížil, samozřejmě. Napadli mě v noci ve štatlu. Na ulici musíš mít chlapa. Když ze sebe dělá ženská na ulici chlapa, tak dostane jak chlap.“ Atd. Nebo můžete k Jarce domů, čekat, až se její násilnický muž zase vrátí nalitý z hospody: „On mě kdysi honil s krompáčem po schodech navrch dule. Šla sem na dvůr, viděla sem to, stálo to za dveřama. Já nevím, jak mě napadlo to chytnót a jit do kuchyně. Jak seděl, tak jsem ho buchla.“
Nejen Kamila Hladká, ale pracovníci ve vězeňství, kriminologové a sociologové se shodnou, že mnoho pachatelek bylo zároveň oběťmi. Do jejich životních příběhů patří hrubé násilí ze strany otců nebo partnerů, drogy, nucení ke krádežím nebo k prostituci. Většina vězenkyň – z necelých 20 tisíc vězňů v ČR je jich aktuálně 1800 – vzešla z problematického rodinného prostředí. Takže už nezní tak nepochopitelně to, co na knižním křtu řekla Jana ze stránky 74: že se ve vězení cítila v bezpečí a že jí zachránilo život.
Světští jsou rázní a drsní. Abych obstála, musela jsem taková být i já, říká spisovatelka Kamila Hladká |
„Nikdy v životě už na sebe nebudete mít víc času než teď. Využijte to na maximum,“ cituje ve své výpovědi v knížce vězeňskou psycholožku. Poslechla ji, a může tak být ideálním příkladem, jak by mohl vězeňský systém fungovat: že totiž na jeho konci je člověk, který si odpykal trest, vyřešil svoje dluhy a závislosti a zdárně se zařazuje do bezproblémového běžného života.
Je doma před mříží, nebo za ní?
Což se bohužel zase tak často nepovede. Je známá věc, že je Česko zemí s rekordně vysokou recidivou (kolem 67 procent). Některé příčiny shrnuje v úvodu knihy Jiří Gajdoš, někdejší příslušník vězeňské služby a dnes odborník v prevenci kriminality a sociálního vyloučení. Shrneme-li složitou věc jednoduše – chyba není vždy na straně recidivistů.
A tváří v tvář pětici osudů zachycených Kamilinou rukou se jen tak nelze zbavit otázky, zda nápravný systém, který u nás aktuálně existuje, je se ženami, jaké kniha představuje, kompatibilní. Zda nemají pravdu ti, kdo tvrdí, že je potřeba opravdu hluboká reforma, aby trestání vůbec mělo smysl a člověka polepšilo, nikoli naprosto rozklížilo – a aby finální odemčení vězeňské mříže neznamenalo vykopnutí na ulici, ale skutečný návrat domů.
