Současná právní úprava ale nepokrývá všechny situace, ke kterým u znásilnění může dojít. Opomíjí případy, kdy se oběť fyzicky nebrání. Ať už z důvodu šoku, zamrznutí, což je reálná biologická reakce těla na nebezpečí, nebo strachu, protože z minulosti ví, že to situaci jen zhorší. Často tak oběti čin nenahlásí, nepomáhá tomu ani fakt, že pachatelé v Česku až v polovině případů odchází od soudu jen s podmínkou. Proto musíme nefunkční zákon změnit. Oběti je třeba chránit, mají mít právo na spravedlnost. Stejně tak je třeba vyslat jasný vzkaz pachatelům.
Proč nestačí současné znění? Znásilnění je v trestním zákoníku definováno pouze jako čin, při kterém je použito násilí, pohrůžka násilím nebo zneužití bezbrannosti, čímž je myšlena třeba duševní porucha či silná opilost. Oběť musí nyní prokázat, že se dostatečně bránila. Přitom praxe ukazuje, že v 70 procentech případů je oběť naprosto paralyzovaná. Není schopna ovládat své tělo. Ztuhne. Nebo je v takovém šoku, že nebojuje.
I dnes se často setkávám s představou, že sexualizovaného násilí se dopouští cizí člověk, predátor, který má nějakou úchylku a oběť násilně přepadne v temném parku a dopustí se těžkého fyzického násilí. Ten scénář bývá ale v reálu často jiný. Největší hrozba totiž paradoxně číhá tam, kde bychom naopak čekali bezpečí. Nejčastějším pachatelem je někdo známý, a to v neuvěřitelných 90 procentech případů! Znásilnění příbuzným, partnerem, sousedem, kolegou v práci…
Proč to nenahlásila?
Jakékoliv násilí je nepřípustné. Sexuální násilí a znásilnění ničivě zasahuje do nejintimnější sféry oběti, kdy následky leckdy přetrvávají po celý život. Není pro to žádná omluva. A odpovědnost nikdy nepadá na oběť. Neexistuje nic jako „provokující oběť“, za znásilnění může vždy jen a pouze pachatel. K sexu patří jasný souhlas obou stran a mlčení či pasivita rozhodně souhlas neznamená. Pokud si někdo není jistý, vždy se lze zeptat. Prosazuji proto nápravu definice znásilnění v zákoně tak, aby byla založena na souhlasu. Po nikom se samozřejmě nechce souhlas písemný. Pokud se druhá osoba aktivně a dobrovolně zapojuje, aktivita se jí viditelně líbí, sama vybízí k další, je to souhlas.
Oběti musí dnes před soudem prokazovat, že se aktivně bránily, jsou jim kladeny velmi nepříjemné otázky, musí absolvovat několikahodinové výslechy. To všechno znamená projít znovu obrovským traumatem. To samozřejmě ani trochu nenapomáhá tomu, aby oběti znásilnění nahlašovaly. Soudy by se tak nově neměly soustředit jen na to, jak a jestli oběť vyjádřila odpor, ale také jestli s jednáním obviněného souhlasila. Na principu presumpce neviny se nic nemění. Stále se bude jednat o úmyslný trestný čin, kdy obviněnému bude muset být prokázáno, že chtěl/věděl, že jedná bez souhlasu oběti.
Ročně je v České republice spácháno až 12 000 znásilnění. Na policii je ale nahlášeno jen 600 z nich. Odpůrci úpravy znásilnění se často ohání křivými obviněními. Praxe v zahraničí, kde byla úprava již přijata, ale jasně ukázala, že k nárůstu falešných nařčení nedošlo. Je jich naprosté minimum, zhruba stejně jako u jakéhokoliv jiného trestného činu. I proto, že křivé obvinění je samo o sobě trestným činem, kdy může člověk skončit za mřížemi.
Já a Piráti chceme, aby tato změna platila co nejdříve, ideálně už od příštího roku.
Potrestáním pachatelů dáváme totiž ve společnosti najevo, jaké chování je a není akceptovatelné. A pokud jej chceme zastavit, musíme začít tím, že takto odporný trestný čin přestaneme bagatelizovat, jakkoliv omlouvat a tolerovat.
