Kolektivní selhání

Nést prapor proti vládě by měl uznávaný vůdce s jasným mandátem. Tím ale Jiří Paroubek nebyl; hlasování o důvěře vyvolal už čtyřikrát a jeho pátý pokus se od těch předchozích neodlišoval ani promyšleností, ani mírou odůvodněnosti. O Paroubkově úspěchu rozhodly nevyzpytatelné nervové impulzy v mozcích několika poslaneckých organismů.

Navzdory zkušenostem a nepopiratelným schopnostem Vlastimila Tlustého zůstává tajemstvím, o co mu vlastně šlo, ne-li o samoúčelnou mstu a destrukci. U zbývajících hrdinů včerejšího hlasování se motivu vskutku dobrat nelze. Jediným jejich pozorovatelným racionálním projevem bylo inzerování, že jsou stále k dispozici pro vysvětlování/ujišťování/uprošování/podplácení. Možná šlo o soutěž, kdo se bude moci pochlubit delší schůzkou s Topolánkem či jeho emisary? Ti, kdo měli být hrdiny dne, se předvedli jako váhavé, bezradné, ubohé bytosti, jež se ve světě neobejdou bez pomocné ruky. Principy s tím neměly nic společného ani náhodou.

Přesto je bohužel tento děj příznačný a v jistém smyslu spravedlivý. Vyplývá z prvotního hříchu Topolánkovy vlády – neměla jasnou většinu ve sněmovně. Přeběhlíci, na jejichž hlasech stála, nebyli lidé o nic úctyhodnější a konzistentnější než ti, kteří včera zasadili vládě smrtelnou ránu. Lze se na to taky dívat tak, že Paroubek s Tvrdíkem se odmítli smířit s porážkou, kterou jim udělili při sestavování vlády Topolánek s Dalíkem. Po dvou letech je porazili v jejich hře. Jenže když se Paroubek celé léto a podzim po volbách v roce 2006 dožadoval své příležitosti, neměl v rukávu nic lepšího než Topolánek. Ani on nikdy nevysvětlil, kde by sebral stý první hlas.

Již tehdy jsme v redakčních komentářích zastávali stanovisko, že jediným čistým řešením mohou být předčasné volby. Nakonec na ně zase došlo, ale mluví se o absurdním termínu pár měsíců před koncem volebního období. Je to doklad kolektivního selhání.