Budeme se „vyrovnávat“ ještě dalších 10, 20, či snad dokonce 50 let? Neměli bychom se raději věnovat věcem aktuálnějším a přestat být tolik fascinováni „zpětným zrcátkem“?
Asi bych tedy měl být i já důsledný a více už o tom nepsat. Ale nedá mi to nereagovat na časté zkreslování toho, jaký že ten režim byl, a zvláště na to, máme-li mu říkat „totalitní“.
Od krvavé fáze k úžasnému roku ´68
Zdá se, že mnozí dnes ignorují (či spíše úplně programově popírají) to, že komunistický režim u nás procházel několika značně odlišnými fázemi.
Ta první (1948 až cca 1954) byla skutečně brutálně krvavá, v pravém slova smyslu totalitní. Komunistický režim ještě plný mladé síly měl vysoké ambice totálně ovládnout i myšlení a duše lidí – heslem bylo „kdo nejde aktivně s námi, jde proti nám“. Toto byl skutečně „totalitní“ režim. Myslím, že v této fázi byl docela legitimní i určitý ozbrojený odpor (např. při překonávání hranic, resp. při případných atentátech na význačné představitele režimu).
V hodnocení téhle éry ale nelze zavírat oči ani před tím, co se tehdy dělo v některých demokratických zemích – ano, mám na mysli koloniální války, které pokračovaly až do konce let padesátých. A troufám si říci, že jejich obětí, jak na straně kolonizátorů, tak povstalců, bylo asi o dost víc než obětí komunistické totality u nás.
Ficův Listopad. Revoluci slovenský premiér nemusí, ale její přínos oceňuje, byť možná nechtěně |
Druhá fáze začala XX. sjezdem Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956 a Chruščovovým odhalením stalinistických zločinů. Pokračovala oficiální kritikou Stalinova „kultu osobnosti“ a postupným uvolňováním do 60. let. Tuto dobu si už dobře pamatuji; té „totality“ v ní stále více ubývalo. Vzpomenu-li na svá středoškolská léta (1965–1968), musím říci, že jsem tehdy žil v kulturně bohaté a rozmanité společnosti, a zvláště v posledním roce tohoto období i ve skutečné svobodě.
Potom následoval bájný rok 1968 s jeho pražským jarem – zdálo se nám to tehdy prostě úžasné. Slovo „totalita“ je tady úplně absurdní. Kdyby byly tenkrát absolutně svobodné volby, tak by to reformní komunisté drtivě vyhráli.
Chmury husákovské normalizace
Po podzimu 1968 přišlo smutné období postupné ztráty nadějí a deziluze a po něm chmura husákovské „normalizace“.
Toto období ale v zásadě také nebylo „totalitní“ ve stejném smyslu jako krvavá léta padesátá; samozřejmě, že to byl nedemokratický, autoritativní režim, ale zásadní nevyřčené heslo už bylo jasně posttotalitní: „kdo nejde aktivně proti nám, jde s námi“. Prostě „oni“ i „my“ jsme už dobře věděli, jak se věci mají, že to, co tehdy za Stalina a Gottwalda mysleli smrtelně vážně, už teď byla jen jakási fraška ve stylu „o císařových nových šatech“.
17. listopad připomíná zásadní milníky: Nacistické represe i počátek revoluce |
Samozřejmě moc dobře vím, že i tehdy se děly ošklivé věci, ale přesto to bylo jasně něco jiného než ty vpravdě totalitní stalinistické počátky. Obávám se, že dnešní mladí lidé si myslí, že ona „komunistická totalita“ byla v zásadě stejná od začátku do konce, že až do listopadu roku ´89 byly žaláře a uranové doly plné politických vězňů, že komunisté byli zlí lidé, kteří se snažili ostatním spoluobčanům co nejvíc škodit a znepříjemňovat život, a že sovětská „okupace“ byla v podstatě stejná jako ta nacistická.
Myslím, že je poněkud trapné používat (a to dokonce jaksi povinně!) termín „totalita“ pro celé neblahé komunistické období a klást je dokonce na roveň s jinou, nacistickou totalitou. Je prostě absurdní tvrdit, že byl jen nepatrný rozdíl mezi lidmi jako na jedné straně Stalin, Gottwald či Hitler a na straně druhé Gorbačov, Dubček či Adamec.
Významová eroze jazyka
Po tolika letech od pádu komunistického režimu snad už nemusíme trpět jakýmsi slovním fetišismem a můžeme už s nadhledem používat slova ve správném významu. Pokud budeme říkat i dobám po roce 1956, neřku-li v roce 1968, „totalita“, zavedeme snad pro léta padesátá (nebo pro to, co je dnes v posledním skanzenu stalinismu, Severní Koreji) označení „supertotalita“?
Oslavy výročí 17. listopadu: Dopravní omezení, pieta i happeningy |
Někteří politici a novináři nás ovšem stále krmí přehnanými výrazy a tím přispívají k jakési významové erozi jazyka; přece jen ale ještě většinou nepoužíváme pro vraždu označení „genocida“ a stále ještě vnímáme rozdíl mezi kapesním zlodějem a ozbrojeným lupičem. Mimochodem, ještě dlouho po historickém převratu z konce roku 1989 se tomu, co se událo na Národní třídě onoho památného listopadového podvečera, říkalo podobně přehnaně „masakr na Národní třídě...“. Bylo mi to vždy trapné, protože jsem tam byl také osobně „masakrován“.
Myslím, že ten špatný, ekonomicky neefektivní, utlačovatelský, dávno padlý režim není potřeba ještě „přičerňovat“; je to nepoctivé a spíše kontraproduktivní. A nepoctivé je i označovat dnešní marxisty a komunisty jako „stalinisty“ - ti dnešní jsou ve skutečnosti liberálnější než ti námi kdysi upřímně milovaní „dubčekovci“ z dob pražského jara. A přiznejme si, že ono přehánění „totalitních hrůz“ je dodnes využíváno hlavně jako docela úspěšný nástroj diskreditace jakékoli levice…
