Důvod spočíval v možném ohrožení bezpečnosti Lotyšska. Může nám to připadat přehnané, ale lotyšská zkušenost s tím, co přichází či přijíždí z Ruska, je drsnější než naše. Proto je i jejich vztah k Rusům, k vlastní ruské menšině, k udílení občanství pro ni i k cizím fanouškům Putina drsnější, než by odpovídalo běžným normám v EU.
Souhlasíte s tím, že Lotyši nepustili do země čtyři členy KSČM, kteří cestovali z Ruska?
Ale i kdybychom si lotyšskou zkušenost odmysleli, zůstává faktem, že vnější schengenská hranice s Ruskem (tedy i rusko-lotyšská hranice) zůstává pro běžný provoz uzavřená. Takže kdo zkouší skrze ni projet, riskuje neúspěch díky vlastní neinformovanosti, řekněme blbosti.
A přece je dobře, že čtveřici českých komunistů uvízlé na rusko-lotyšské hranici pomohlo Ministerstvo zahraničí ČR. Ne snad že by přistoupilo na nějaký politický či jen symbolický ústupek, ne že by se nějak ponížilo, ne že by se nechalo „ukecat“ od vedení KSČM, to vůbec. Ale pomohlo těm nešťastníkům najít alternativní cestu přes Estonsko.
Čtyři čeští komunisté zadržení při návratu z Ruska jsou již v Schengenu![]() |
V pondělí ráno už bylo vše vyřešeno. Lze tudíž říci, že jsme viděli pěknou ukázku, jakou roli hraje občanství České republiky. Ukázku toho, že existují situace, kdy si můžeme říkat, že ten či onen si nouzovou situaci sám vykoledoval – svou umanutostí, ideologií, nevědomostí, hazardérstvím či arogancí. Ale že stát tu není od toho, aby ty nešťastníky kádroval, nýbrž aby jim pomohl. A stalo se, i když se tím stát příliš nahlas nechlubí.
Stát nekádruje, ale pomáhá občanům
Je dnes samozřejmě obtížné chlubit se tím, že jsme pomohli komunistům v tísni. Sám jsem se v úvodu přiznal, že mě ta smůla členů KSČM pobavila. Tak jako spousty dalších.
Té smůle tleskaly i různé veřejné osobnosti. Například poslankyně Lucie Potůčková (STAN), když psala: „A tak je to správné, tak to má být.“ Čímž připomněla dikci poručíka Mazurka z legendárních Černých baronů. Europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) to vzal podle svého s patosem: „Zatímco Rusko denně útočí na civilisty, unáší dětí, vyhrožuje Evropě…, členové KSČM si klidně jezdí na výlety do Putinovy říše.“ Senátorka Miroslava Němcová (ODS) zase s emocí: „Proč se chtějí vrátit? Jsou v ráji, ne?“
Jistě, na tom všem cosi je. Ale nikdo nepřipomněl, že v uplynulých letech stát pomohl i jiným lidem, kteří se ocitli v tísni na základě vlastní nevědomosti, hazardérství, arogance či třeba vlastní dobré vůle.
Čtveřice členů KSČM jela na návštěvu do Ruska. Při návratu je nepustili do Lotyšska![]() |
Třeba nešťastníkům, kteří v Zambii fotografovali u letecké základny, hrozně se divili, že byli zatčeni a uvězněni, ale přičiněním českého státu se náhle ocitli v Praze. Dvěma dívkám, které v pákistánském pohraničí strávily dva roky jako rukojmí. Petru Jaškovi, jenž byl v Súdánu zatčen a odsouzen za pomoc tamním křesťanům, ale brzy navrácen do Prahy. Nešťastnici, jež pašovala do Pákistánu heroin, byla za to odsouzena, ale už za pár let opět doma. V podobných případech by se dalo pokračovat.
Ti lidé se lišili svým charakterem, světonázorem, zkušeností či znalostí pohybu v rizikových oblastech, mírou hazardérství a podobně. Ale jedno měli společné. Byli to občané České republiky a jako takovým se jim český stát snažil v rámci možností (někdy i na hraně pravidel) pomoci.
Veřejnost díky tomu vidí, že výraz „český občan“ není pro stát jen prázdné slovo. Ač se právě teď týkal rizikových, opovrhovaných či vysmívaných komunistů.
Už za starého Říma
Připomeňme dva tisíce let starý biblický příběh svatého Pavla. Pavel z Tarsu, etnicky vzato Žid z dnešního Turecka a vírou křesťan, se ocitl v rukou římských úřadů, přesněji vojáků. Ti neměli důvody mu nějak fandit, natož ho chránit. Ale když se jejich velitel dozvěděl, že Pavel je římský občan, tak ho ochránil tím, že mu zajistil převoz do Říma k férovému soudu.
Bylo to v době, kdy slova Civis romanus sum (Jsem římský občan) něco znamenala. Náš stát, jeho zahraniční služba, se také snaží ukazovat, že pro ni slova jako „jsem český občan“ něco znamenají. I když jde o komunisty, hazardéry nebo třeba cvoky.



















