Chlívek poznal docela dost manažerů a byznysmenů – a snad s výjimkou médií, PR a politiky nezná jediného šéfa, který by chtěl platit lidi za to, že čumí na telku. V průmyslových provozech – jakých je v Česku většina - je něco takového dokonce zdraví a životu nebezpečné a zcela v rozporu se zákoníkem práce. A ten samý stát, který po firmách až obsesivně vyžaduje dodržování bezpečnosti práce, zároveň vyžaduje, aby platily za sledování televize, které on sám zakazuje. O šoférech, strojvedoucích, krmičích prasat, hornících, pokrývačích, hutnících či stavebních dělnících ani nemluvě.
Dělník u obrazovky? Televizní poplatky pro firmy získaly titul Absurdita roku |
Přesto se Chlívek pokusí nějaké dobré body ve vládní práci najít - jen tak, z hecu a dobré nálady.
Vrchol nesmyslného přístupu
Zvyšování koncesionářských poplatků, aniž by proběhla racionální debata o smyslu a rozsahu médií veřejné služby v digitálním věku, je mimořádně sporný krok sám o sobě. Automaticky valorizovat povinné poplatky, jejichž neplacení desítky tisíc bližních uvrhlo do exekucí, je prostě hloupost, pokud si předtím jasně nedefinujeme, co a v jakém rozsahu od médií placených z veřejných peněz chceme. Bez kritické rozvahy toho, co chceme či potřebujeme, hodláme platit z poplatků/daní a co může v klidu dělat normální byznys, je jakékoli zdražování politický zločin. Není divu, že si na jejich kritice staví ANO či SPD kampaň.
Pro nekritické zastánce „všeho dobrého z rozhlasu a televize“ má Chlívek pár drobných subverzivních otázek: víte, kolik peněz jde třeba na zpravodajství (které dejme tomu naplňují pojem „veřejný zájem“) a kolik na všechny nesmyslné televizní inscenace, drahé pohádky a seriály, které s veřejnou službou nemají lautr nic společného? Víte, jen kolik desítek samostatných (!) webů se z veřejných peněz platí? A jen tak mimochodem, nepřijde vám divné trvat na tom, že zárukou veřejnoprávnosti je situace, kdy jeden pořad moderuje již skoro čtvrt století jeden a ten samý člověk?
ChlívekChlívek je autorský podčárník, vycházející v Lidových novinách od roku 2010, který najdete každý týden i na těchto stránkách. Jeho autor Petr Kamberský v hybridním mixu er-formy a ich-formy popisuje své myšlenky slovy, které se nehodí pro korektní redakční komentář. |
Ne, Chlívek tady nechce začínat debatu o smyslu médií veřejné služby, jen říká prostou větu: tvrdit v roce 2025, že „koncesionářem“ je každý člověk, který má elektřinu, je prostě hloupost. Tvrdit někomu, že si pod hrozbou exekuce majetku musí platit koncesi na služby, které nikdy neužil a neužije, je při dnešních technologických možnostech politická sebevražda.
A poplatek dopadající na firmy je tohoto nesmyslného přístupu jen vrcholem. Ostatně Hospodářskou komoru těžko vyhlásit za nepřítele vlády, obzvláště když jejím šéfem je dlouholetý člen ODS Zdeněk Zajíček, který se mimo jiné na podzim roku 2022 stal z pověření premiéra Petra Fialy koordinátorem pro řešení energetické krize v Česku. Přesto komora píše doslova: „Vítězná absurdita ilustruje nepochopitelnost nově nastaveného systému, podle kterého mají firmy hradit koncesionářské poplatky v závislosti na počtu svých zaměstnanců. Tato povinnost dopadá i na profese, kde je sledování televize nebo poslech rádia zcela nereálný – například na lesní dělníky nebo pokladní v obchodě. Pro větší firmy tak tato změna představuje nemalou finanční zátěž – podnik nad 500 zaměstnanců by mohl zaplatit až čtvrt milionu korun ročně.“
Technologická slepota vlády je o to smutnější, pokud si přiznáme, že právě kabinet Petra Fialy poměrně výrazně hnul s digitalizací státní správy. Ano, pojem digitalizace má dnes takřka výhradně negativní konotace vzhledem k nešťastnému průběhu digitalizace stavebního řízení, ale v mnoha jiných směrech se stát za této vlády konečně pohnul. Občan České republiky po dlouhých 35 letech od pádu komunismu nemusí chodit po ulicích s občankou v kapse, do auta i na úřady mu stačí mobil. Můžeme se ušklíbat, že včera bylo pozdě, ale takoví Poláci nám to stejně závidějí.
Koncesionářský poplatek se nově platí i za mobil. Do kdy se musí zaplatit? |
Stejně tak poměrně perfektně funguje digitální dávková aplikace Jenda - dávku na bydlení, přídavky na děti, všechno lze vyřídit od počítače či z telefonu. Ministerstvo se dokonce chlubí, že většina žádostí o rodičák se již dnes vyřizuje online. Kdo někdy stál s dítětem v náručí ve frontě na úřadu, bezpochyby chápe, o jak velkou civilizační změnu jde.
Násilím vymáhaná povinnost
Chlívek přiznává, že nemá v ruce žádná data o preferencích voličů. Neví, zda volič spíše ocení podstatný pokrok v digitalizaci, nebo ho naštve až pravěký přístup k televizi a rozhlasu. Stát trvá na pojmu koncesionářský poplatek a pod hrozbou exekuce jej vymáhá. Ale sám pojem koncese označuje právo, výsadu, oprávnění – v tomto případě právo využívat služby České televize či Českého rozhlasu. Ale toto „právo“ se v pojetí českého státu (ona se v tomto vláda Petra Fialy nijak zvlášť neliší od vlád předchozích) mění v násilím vymáhanou povinnost.
Nestačí deklarovat, že službu obou institucí nechcete a nevyužíváte, nestačí ani prokázat, že nemáte televizi ani rádio, pouhé vlastnictví elektrické přípojky znamená povinnost tyto „koncese“ platit. Což pochopitelně každého, kdo dané služby nechce nebo nepožívá, irituje. I když jste v exekuci a šetříte každou korunu, i když se chcete odstřihnout od veškerého digitálního smetí, i když prostě jen dané služby nechcete - platit musíte.
Přehledně: Jak se od května mění poplatky za Českou televizi a Český rozhlas |
Česká televize má i v mezinárodním srovnání nadprůměrné renomé a až mimořádnou sledovanost: sama se pyšní 30 procenty diváků, což z ní dělá nejsledovanější televizi v zemi. Ale to zároveň znamená, že 70 procent populace, která nesleduje žádný její kanál, musí oněch 150 korun měsíčně platit - dost možná je to bude pěkně štvát. I když je to jen krabka cigaret nebo dvě plzničky v pražské hospodě.
Dohromady s rozhlasem to dělá 205 korun měsíčně, 2460 ročně.
Ano, Chlívek nemá v ruce žádná data. Ale bojí se, že úspěšný Jenda to oproti archaickým poplatkům projede na plné čáře.
