Nikoli. Jen končí doba, kdy byl liberalismus zcela dominantní.
Většině z nás se zdá, že opravdu končí náš svět, protože jsme jiný řád než totalitní nebo liberální nepoznali a liberalismus považujeme za jedinou alternativu totáče. Ale to je omyl. Liberalismus je jen jedním z možných „vyprávění“, jak uspořádat komunitu, stát či soustátí.
  |
Považujeme jej momentálně za nejlepší – zejména proto, že nejméně škodí všem jednotlivým entitám, od člověka přes jakoukoli menšinu až po národ. Ale není jediný. A není bez vady.
KAMBERSKÝ: Děs a hrůzu nechte doma. Trump nese i jednu dobrou zprávu |
Současný odklon voličů od proponentů liberalismu je jen reakcí na nezamýšlené důsledky, které tři dekády naprosté nadvlády liberalismu přinesly.
Konec dějin a poslední člověk
Na samém sklonku roku 1989 vzbudil veliký ohlas poměrně neznámý úředník ministerstva zahraničí USA Francis Fukuyama článkem v časopise The National Interest. Esej se jmenovala Konec dějin, a když později vyšla knižně, vzbudila celosvětovou debatu. Hlavní tezí není vize světa bez jakýchkoli konfliktů, ale představy, že liberální demokracie je ultimátní fáze společenského uspořádání. Liberálně demokratické státy mezi sebou navzájem neválčí, liberální demokracie je nezpochybňované zřízení a liberální demokracie je zřízení, k němuž pomalu spějí země všech kulturních okruhů.
Brilantní kniha od počátku vzbouzela vlnu oponentury. Nejčastější námitka: Fukuyama má možná pravdu, ale jen pro náš kulturní okruh. Dnes se zdá, že jeho teze neplatí ani pro naši civilizaci.
Trumpova výhra je signál arogantním liberálním elitám o nespokojenosti lidí, říká expert |
Dominance liberálních idejí je jen dočasná. Ve veliké zkratce (historici prominou): roku 1848 začalo století národního státu; po první válce se leckde experimentovalo s národním socialismem; sedmdesátá a osmdesátá léta byla ve znamení korporativistického socialismu – v Anglii byla mezní daň z příjmu 95 procent. Rok 1989 odstartoval tři dekády takové dominance liberalismu, že jsme si nedovedli přestavit jiný vývoj. Ale jména jako Trump, Hoffer, Kaczyński či Fico nám připomínají, že pomalu přecházíme do jiného období. Zažijeme více obchodního protekcionismu, ochrany národních hranic i menší úctu k svobodné volbě záchodku.
V Chlívku budeme stále liberální řád, úctu k menšinám i nevoleným institucím obhajovat. Ale musíme si zvyknout na fakt, že brzy možná budeme v menšině.
A když se tak probíráme světovými dějinami, pak náš úkol je naprosto jasný: jsou státy, které si dokázaly udržet demokracii vždy, ať už zeitgeist hlásil socialismus, národní konzervativismus či liberalismus. Některé ne.
Náš úkol je zařadit se k těm prvním.
