Kostel u Kajetánů pochází ze 17. století a podílel se na něm proslulý Jan Blažej Santini, ano, ten s těmi hvězdami. Hvězdy najdete v klenbách. A v prostoru za oltářem, kam se ale běžně nedostanete, leda byste udyndali někoho z přítomných kostelníků, mají i charakteristické santiniovské točité schodiště (čili Schodiště, hihi!). Takže si prohlédnete aspoň pořádný kousek baroka a navrch třeba obrovskou olejomalbu svaté Tekly v presbytáři, kterak jí lvice olizuje nohy.
Svatá Tekla byla žákyně Pavla z Tarsu a lvice ji původně měla coby nezlomnou křesťanku sežrat. Jak tomu v prvokřesťanských legendách bývá, plán se nevyvedl, protože se lvice s Teklou spřátelila. Světice zahynula až o nějaký čas později, poté, co strávila roky v poušti coby poustevnice. Alespoň to tak všechno vypráví starověký spis Skutky Pavla a Tekly z 2. století.
Každodenní život v bouřlivé oblasti
Od roku 2021 kostel spravuje katolická Arcidiecézní Charita Praha. Tato humanitární organizace jej využívá také k citlivé prezentaci svého díla. Patří mezi ně také rozvojová pomoc nebo práce na místech katastrof. A tak by příchozího nemusela překvapit drobná výstava instalovaná do konce října v jedné z bočních lodí.
Název je výmluvný: Gaza skrytá za palcovými titulky. A ne, nejde o laciný aktivismus. Ačkoli je teď humanitární pomoc vybombardované Gaze (stejně jako její zpochybňování) jedním z módních témat a internetoví posměváčci mají spoustu práce s tím, aby se dosyta vysmáli Gretě Thunbergové a její flotile, Charita v oblasti pracovala dávno předtím, než svět sevřela hrůza z útoku 7. října a následné izraelské odvety.
Na snímcích, které jsou aktuálně vystavené U Kajetánů, zachytil humanitární pracovník a fotograf Rami (*1982) několik civilních příběhů, se kterými se setkávají pracovníci charitní kliniky v Tel al-Hawa ve městě Gaza. Tu Charita ČR ve spolupráci s Caritas Jerusalem a palestinskou organizací Sawa provozovala uprostřed tábora pro vnitřně vysídlené obyvatele až do letošního září. Lidé sem přicházeli za základní zdravotní péčí, pro psychickou pomoc, léky nebo i pro kontakty na jinou nezbytnou asistenci. Aktuálně je její činnost s ohledem na bezpečnostní situaci přerušená. Hledá se nové místo, kde by bylo možné pokračovat.
Rami se neprezentuje plným jménem. Je to tak pro něj bezpečnější. Každodenní život v bouřlivé oblasti dokumentuje od roku 2014. Vystavené snímky ale pocházejí všechny z letošního léta.
Vystavovat lidská těla? Kam až můžeme zajít, aniž bychom pošlapali pietu |
Představují třeba rodinu šestatřicetiletého Hamdiho, jeho čtyři děti, které všechny trpí hendikepy. Hamdiho příbuzní zahynuli v roce 2023 při náletu a otec s dětmi nyní žije v provizoriu stanového tábora – s tím, že v době pořízení snímku se musel přemístit už po jedenadvacáté. Anebo je tu Bara’a, které je patnáct a musí se starat o dva maličké bratry. Matku zabili a otec je ve vězení. Případně batole, které zůstalo na krku babičce a dědovi v uprchlickém stanu. Kde je zbytek rodiny, uhodnete už sami.
Nemají si kde hrát
Připomínat v komplikovaném příběhu války v Gaze místní děti už se stalo trochu kýčem, variací na vyprázdněné „a co děti – mají si kde hrát?“. Na ty „přesvědčené“ už příběhy civilních obětí prostě nezaberou. Jistě je v tom i kus sebeobrany: aby se křehký Středoevropan ve svém bezpečném koutku nezhroutil ze zla, které se děje lidem jinde a u kterého není snadné ukázat na viníka, raději zlo zrelativizuje, zlehčí a mávne nad ním rukou. Ale i tak by třeba uznal, že jsou to fotky velmi zdařilé. A ti ostatní nejspíš docení, že vidí konkrétní tváře a čtou konkrétní jména, kterým putovaly jejich peníze – protože Charita už dávno zřídila na pomoc v Gaze sbírkový účet a její sbírky patří v obecném měřítku k velmi úspěšným.
Výstava je putovní. Do konce října bude kromě Kajetánů k vidění v Praze Na Příkopech, potom na Kampě, na ministerstvu zahraničí, které se na projektu v Gaze také podílí, a nakonec v Brně, v prostorách soukromého Radia Proglas. Tam ovšem není okolo ten Santini. Tak si to rozmyslete.
