Soudy musejí kromě výdajů na svůj provoz hradit například kompenzaci pro svědky, obhájce, služby exekutorů, soudních znalců, tlumočníků a dalších profesí. Jenže soudy se opakovaně dostávají do situace, kdy na tyto nezbytné, povinné výdaje nemají, a jsou s platbami ve zpoždění. To je samo o sobě trapné a škodlivé, kdo jiný má posilovat důvěru občanů v právní stát než soudy?
Ale když takový soud, který rozhoduje o vině a trestu, nerespektuje zákony, nad kterými má bdít, jeho autorita je ve psí. Zejména, když vás pár nezaplacených pokut do několika měsíců spolehlivě pošle do exekuce. Neplatící soudy jsou v takové situaci výsměchem občanům. Ministryně spravedlnosti Eva Decroix nás prostřednictvím veřejnoprávního rozhlasu ujišťuje, že na vyřešení situace se pracuje.
Mimořádné dotace nestačí
Bylo by nespravedlivé jakkoli vinit současnou ministryni, přišla do úřadu teprve před pár měsíci, a proto nemohla ovlivnit plánování rozpočtů jednotlivých soudů. Spíš se ptejme, proč je tenhle stav „normální“, respektive proč k podobným situacím dochází takřka pravidelně. Některým soudům došly peníze již na konci letošního července, a to navzdory skutečnosti, že mezi ministerstvem a jednotlivými soudy dochází k výměně informací o stavu na účtech měsíc co měsíc.
Záhada či fantasmagorie? Státní rozpočet je nejdůležitější zákon roku, možná ale v jiné zemi |
Například pražský krajský soud dostal tři mimořádné finanční dotace, ale ani ty nestačí. Šéf soudcovské unie Libor Vávra říká, že situace musela být zřejmá již na jaře, ale netuší, proč to ministerstvo neřešilo, jinak též komentoval stav, kdy stát dluží těm, na které uvalil povinnosti, jako nemravný. Ministryně spravedlnosti jedná s ministrem financí o řešení situace. Patrně se dostatek prostředků najde.
Nicméně každého z nás napadne otázka, zda se výdaje nedají plánovat realisticky a s ohledem na nároky jednotlivých soudů. Neplacení ze strany státu by mělo být ojedinělým excesem, nikoli téměř obyčejem. Soudy ani ministerstvo by navíc neměly být zdržovány takovými lapáliemi od důležitější práce. Nebo máme být stále více utvrzováni v pocitu, že samo bazální fungování státu, tedy v úřadech se topí, soudy soudí, na stížnosti někdo reaguje, jsou dílem nějakého zcela mimořádného vypětí?
Zničující a neudržitelný stav
Jeden má dojem, že je jen otázkou času, až nám nějaký ministr financí oznámí, že si stát „nemůže dovolit“ nějaký úřad. Prostě na něj nezbydou peníze, protože není politickou prioritou. Někteří ekonomové by tomu možná zatleskali, neboť nejdůležitější na světě je stav státního rozpočtu.
Návrh rozpočtu je jako cedník, kritizuje Schillerová. Najdeme rovnováhu, říká Fiala |
Stále však mezi námi žijí zpozdilí občané, a autor k nim patří, kteří si myslí, že stát má fungovat, navíc by se měl striktně řídit svými pravidly. A pokud na něco „nemá“, je věcí veřejné debaty a následného případného politického rozhodnutí co s tím.
Stav, kdy stát kašle na vlastní pravidla a soustavně chrlí další, nová a nová, a zároveň neplatí vlastní dluhy a problémy řeší náhodně, je nejen nemravný, ale především zničující a neudržitelný.
