Jsou to už sedmé krajské volby od roku 2000, kdy tyto útvary, tehdy častěji a krkolomně nazývané jako „vyšší územní samosprávné celky“ spatřily světlo světa. Na začátku dvakrát ve volbách drtivě vítězila ODS, v dalších dvojích ČSSD, teď má už ke třetímu triumfu v řadě našlápnuto hnutí ANO.
Ale ať už zrovna v krajích vévodila ta, či ona strana, občané Česka si dosud k uměle vzniklým územním celkům kdovíjak vřelý vztah nenašli. Ke krajským volbám chodí tradičně sotva třetina voličů, což je v oblibě řadí jen těsně nad nemilované volby senátní nebo evropské. Jen jedinkrát, v roce 2008, účast v krajských volbách „o prsa“ přelezla hranici 40 procent, ale to jen proto, že lidé chtěli potrestat Topolánkovu vládu za zavedení poplatků u lékaře.
Kdo nechce jen nadávat, ať volí, řekl Pavel. Zaplavení se k urnám nehrnou |
To je asi také jeden z důvodů, proč krajské volby tolik nelákají. Místo toho, aby se v nich řešily konkrétní problémy daného regionu a vystavoval se účet dosavadnímu hejtmanovi, jak tomu obvykle bývá u voleb obecních, stávají se krajské volby uprostřed parlamentního volebního období do značné míry referendem o stávající centrální vládě a generálkou na blížící se volby sněmovní (jinak by nikdy nemohla třeba v roce 2012 vyhrát ČSSD ve Středočeském kraji, ani ne půl roku po velké korupční kauze svého hejtmana Davida Ratha). Nebude to jinak ani tentokrát: podle průzkumu agentury STEM přiznává celostátní motivaci účasti u krajských voleb asi polovina voličů, 24 procent dokonce za hlavní důvod označuje přímo svou nespokojenost s vládou Petra Fialy.
K motivaci lidí zvolit si to nejlepší vedení kraje moc nepřispívá ani fakt (běžný ale i u jiných typů voleb), že voliči nějak zvolí, ale politici pak s jejich hlasy naloží po svém.
A tak i když ve dvojích posledních krajských volbách suverénně vítězilo hnutí ANO, při skládání koalic a výběru hejtmanů potom jen paběrkovalo. Dosud mělo hejtmany ve třech krajích a do většiny krajských koalic se vůbec nedostalo, zatímco třeba ODS či STAN se sotva třetinovým volebním výsledkem mají po čtyřech hejtmanech a na řízení kraje se podílejí skoro všude. Nástup nových politických formací nicméně tentokrát Babišovu hnutí slibuje větší manévrovací prostor při skládání krajských koalic.
Sedmý reparát krajů
Specifikem těchto krajských voleb bude v každém případě čerstvý dramatický prožitek živelní pohromy v několika regionech. Kromě toho, že se povodně a jejich zvládnutí staly velkým tématem dnes začínajících voleb, ovlivní tento fakt volby i ryze prakticky. Rozhodnutí vlády neposunout jejich termín a uskutečnit je i na nejvíce postižených územích může výrazně ovlivnit volební účast. Protože mnoho lidí stále setrvává mimo své domovy, často i mimo své kraje, jiní přišli o doklady a také ochota vyplaveného občana splnit si svou „občanskou povinnost“ rapidně klesá s množstvím bahna, zůstávajícím v jeho sklepě, či dokonce obýváku.
Protiargumentem asi může být, že právě povodně a aktivita krajů i hejtmanů během nich by se pro mnoho lidí mohly stát vítaným vodítkem ke stále tak trochu hledanému smyslu (a smysluplnosti) krajů coby územních celků i správních institucí. Během povodní byli hejtmani vidět a ti z nejpostiženějších krajů si jistě zaslouží i uznání, ale z hlediska smyslu krajů by nás to nemělo vést k nějakým patetickým závěrům.
My jim ty volby zajistíme, slíbil Rakušan po jednání krizového štábu |
Ač se to totiž ve volební den skoro nesluší připomínat, ani za čtvrtstoletí existence se krajům vlastní smysluplnost prokázat nepovedlo. Ve správě země dnes naopak představují nesmysl, umělý apendix, zřízený z ryze politických důvodů. Disponují sice jistými pravomocemi v oblastech jako školství, zdravotnictví či doprava, ale složitě se o ně dělí s ministerstvy a obcemi, takže jsou fakticky jen průtokovým ohřívačem peněz, které tečou z centra do obcí. A ohřívačem pořádně drahým, náklady na výkon krajské samosprávy jsou oproti původním předpokladům astronomické. Slibované úřady o desítkách úředníků mají dnes podobu kolosů o mnoha stech hlavách ve stamilionových palácích, roční náklady jen na chod úřadu a zastupitelstva ve větších krajích dávno překonaly hranici půl miliardy.
A to vše si vynásobte čtrnácti, protože právě tolik krajů ani ne jedenáctimilionové Česko přece nutně potřebuje, i když třeba Německu s 84 miliony obyvatel stačí šestnáct spolkových zemí. Nemluvě o tom, že v roce 2000 ustavené, uměle narýsované kraje mnohde přetnuly historické zemské hranice staré tisíc let, čímž vznikly omyly jako kraj Vysočina nebo Slezsko rozdělené do dvou krajů. A také neústrojný a nefunkční mix obřích krajů, jako je Středočeský s bezmála půldruhým milionem obyvatel, a trpaslíků typu Karlovarského s 295 tisíci.
Pro důvěru v krajské volby je nutné umožnit volit i mimo domovský kraj. Vláda si jistě poradí |
V krajích se za ty roky vytvořily klientelistické mocenské bašty, jež propojily politiku, byznys, někde i policejní špičky. A nárokovaly si větší podíl na centrální moci. Dnes tvoří kraje významnou protiváhu vládě, čímž ji oslabují. A šéf asociace krajů je reálně vlivnější figurou než třeba předseda Senátu.
V tom, že kraje byly největším polistopadovým omylem, se dnes vzácně shodují tři ze čtyř nejvýraznějších politiků oné éry: Václav Klaus, Miloš Zeman i Petr Pithart.
Zrušit kraje, nebo alespoň racionálněji překreslit jejich mapu je už dnes zhola nemožné. Na regionech s jejich lukrativními funkcemi, dotačními toky a příjmy za mandáty krajských zastupitelů do partajních pokladen už je zainteresováno příliš mnoho lidí. A tak nezbývá než sledovat ten jejich sedmý reparát a z volební účasti se snažit vyčíst: vzali lidé kvůli povodním kraje na milost?
