Znal jsem Karla Kryla po sedm let z intenzivní spolupráce ve Svobodné Evropě, pak ještě ze setkání po roce 1990 doma. Zdůvěřoval se mi o svém životě v emigraci, zejména v jeho kritických 70. letech. Kryl se stal redaktorem SE až na jaře 1983, do té doby byl jenom volným spolupracovníkem s občasným vystoupením se svými písničkami.
Názor, že Kryl si navážil Jardy Hutky pro "příživnictví", zřejmě zcela nesedí. Kryl prožíval zajména v 70. letech "hladová období", kdy ho nad vodou držela jenom velkorysost Slávy Volného, který jej nezištně podporoval, vyjednával mu stipendia a podpory. Kryl žil léta podobně jako Hutka, takže v tomto punktu zřejmě nebyl kritický a bez paměti. Zřejmě jistá diference vznikla z konkurence, známá mezi umělci.
Můžu ovšem říci, že vystoupení s Karlem Gottem na balkoně Melantrichu při zpívání státní hymny bylo velmi kritickým bodem v Krylově posuzování smyslu a významu převratu. Kryl byl od začátku revoluce plný euforie a byl mezi prvními, kdo se jí chtěl zúčastniít a podpořit jí. Byla to zřejmě euforie z vítězství nad bolševismem, kterou u něj zažila svědkyně v redakci Svobodného slova. Kryl nedával své skutečné pocity najevo před lidmi, které důvěrně neznal. Zřejmě zde má spíše pravdu přítel, kterému se svěřil s odporem ke zpěvu hymny s normalizátorem, kterým občansky opovrhoval. Že jej musel přemlouvat, tomu věřím. S Krylem jsem ještě na toto téma mluvil na začátku 90. let. Vlastně vždy on začal meditovat nad tím, jak se mohlo stát, že tehdy vystoupil s člověkem, který v umělecké rovině kolaboroval s normalizačním režimem, byl hlavním aktérem anticharty mezi zpěváky. Vinu nedával ani tak jemu, jako spíše režisérům onoho vystoupení, které považoval za selhání, ostudu, za popření své protestní pozice a zdiskreditování se před svými posluchači. Melantrišský balkon se stal pro Krylův život prokletím.
Názor, že Kryl si navážil Jardy Hutky pro "příživnictví", zřejmě zcela nesedí. Kryl prožíval zajména v 70. letech "hladová období", kdy ho nad vodou držela jenom velkorysost Slávy Volného, který jej nezištně podporoval, vyjednával mu stipendia a podpory. Kryl žil léta podobně jako Hutka, takže v tomto punktu zřejmě nebyl kritický a bez paměti. Zřejmě jistá diference vznikla z konkurence, známá mezi umělci.
Můžu ovšem říci, že vystoupení s Karlem Gottem na balkoně Melantrichu při zpívání státní hymny bylo velmi kritickým bodem v Krylově posuzování smyslu a významu převratu. Kryl byl od začátku revoluce plný euforie a byl mezi prvními, kdo se jí chtěl zúčastniít a podpořit jí. Byla to zřejmě euforie z vítězství nad bolševismem, kterou u něj zažila svědkyně v redakci Svobodného slova. Kryl nedával své skutečné pocity najevo před lidmi, které důvěrně neznal. Zřejmě zde má spíše pravdu přítel, kterému se svěřil s odporem ke zpěvu hymny s normalizátorem, kterým občansky opovrhoval. Že jej musel přemlouvat, tomu věřím. S Krylem jsem ještě na toto téma mluvil na začátku 90. let. Vlastně vždy on začal meditovat nad tím, jak se mohlo stát, že tehdy vystoupil s člověkem, který v umělecké rovině kolaboroval s normalizačním režimem, byl hlavním aktérem anticharty mezi zpěváky. Vinu nedával ani tak jemu, jako spíše režisérům onoho vystoupení, které považoval za selhání, ostudu, za popření své protestní pozice a zdiskreditování se před svými posluchači. Melantrišský balkon se stal pro Krylův život prokletím.
