Vzhlížela k nám ze svých 155 centimetrů, ale tak bojovně, že to působilo, jako by nás z výšky kárala. „Musíte zavolat deratizátora!“ osopila se na nás. „Já ho volám každých 14 dní.“
Dost jsme se lekli, ale našli jsme v sobě tolik duchapřítomnosti, abychom odvětili, že vážně nevíme, kolik je u nás v bytě hlodavců. Bydlíme tu teprve půldruhé minuty. „Ale rozhodně s tím něco uděláme,“ přislíbili jsme. „Až zase přijde deratizátor, pošlete ho k nám. Jistě nám poradí,“ dodala jsem.
„A jak mám vědět, kdy přijde?“ pustila se do mě Adhana. „Možná až za půl roku!“
„Zrovna jste říkala, že ho voláte každých 14 dní,“ připomněla jsem jí. Adhana odfrkla a vztekle odkráčela.
Jak vyhnat nemoc z těla. Evropskou i africkou |
Žádné potkany, krysy ani myši jsme v bytě neviděli. Necítili jsme ani jejich pach, neobjevili granule jejich trusu… a do pastiček, které jsme nastražili, se nechytil žádný hlodavec. Ani v nich neohlodal sýr.
Až po dvou letech se nám Adhana přiznala, že má těžkou fobii z myší.
Mezitím vyšlo najevo, že Adhana z nás měla hrůzu, protože poslední obyvatel našeho bytu a náš předchůdce ve funkci kostelníka s ní léta vedl válku. Okřikoval z okna její svěřence, když se mu zdálo, že jsou moc hluční, případně na parapet postavil stařičký magnetofon a pořád dokola přehrával pásku, z které se linulo „------, ----, -----, -----,“ zkrátka výrazy, které kdyby děti pochytily, úřady by nejspíš školku zavřely. Některé bitvy proběhly za přítomnosti policie, třeba když Lol, jak se náš předchůdce jmenoval, napadl mačetou plátěný altánek, který Adhana postavila na dvoře a který mu překážel v cestě.
A pak Lol umřel. Přímo v tomhle bytě. Našli ho až za týden, podle Adhany okousaného od krys.
„Opovaž se na ni být drzá!“ pustil se do mě K. Sice na magii nevěří a ví, že není možné zabít nepřítele pouhou myšlenkou, jakkoli nenávistnou, ale… co kdyby. Navíc je Adhana z Indie a K. přiznává, že o indické magii nic neví.
Každopádně jsme na Adhanu moc milí. Přidělili jsme jí parkovací místo, které nikdy předtím neměla, a když děti něco provedou, třeba rozbijí tabulku v okně kostela nebo drobnými lepivými kamínky vydloubanými z dlažby ucpou oba zámky zadních dveří, takže je pak půl dne čistíme, říkáme: „No co, jsou to děti!“
A víte co? Politika vzájemného neútočení funguje skvěle. Získali jsme skvělé sousedy a o krysách, které si v bytě pěstujeme a vypouštíme k Adhaně, jsme už dva roky neslyšeli ani slovíčko.
