Umanutě a znova překládali premiéry, představení, koncerty, vystoupení. Zkoušeli nové tituly i bez vidiny premiéry, odehráli je bez diváků a založili do skladu a doufali v lepší časy. Sezona byla nabouraná, jak nikdo nepamatoval. A pak se v září s nadějí na normální provoz začalo a zase přikvačila další vlna pandemie, a i když žádný lockdown nenastal, zase se všechno rušilo, nemocní byli na všech stranách.
Divadla prostě celý podzim bojovala, aby mohla hrát. Ale pokaždé zvedla hlavu a a začala znovu. A to je ten obrovský potenciál, na kterém lze stavět, Hrálo se, otevíraly se výstavy, konaly koncerty, festivaly. Nikdo to nevzdal. Ani publikum, i když ho bylo méně a změnily se jeho zvyky, ale v těch nezaplněných sálech bylo znát, jak si možnost živého kontaktu s uměním lidé považují a nechtějí o ni přijít. A podle toho se také chovali.
Tři světoví režiséři v Plzni. Festival otevřela pětihodinová inscenace, která nabídla silné a drásavé téma |
Teď končí druhý divný rok a brzo se budou uzavírat ankety, které mají určit, kdo v něm byl nejlepší. Podruhé to bude výběr z mála, ne všechno, co vzniklo, dostalo šanci na normální reprízy. Teď by ale měli všichni dostat jednu společnou cenu: za to, že hráli, koncertovali, připravovali výstavy a nad nimi visel Damoklův meč. A i v tom málu, co jsme mohli vidět, se našly silné úvahy o tom v čem jsme žili a žijeme. Možná by stálo za zamyšlení, že diváci s takovým pochopením přijímali temné vize.
Třeba inscenace Krystiana Lupy podle Sebaldova románu Austerlitz na plzeňském festivalu Divadlo. Chmurná a drásající cesta za poznáním opakovaně zasouvané minulosti, kořenů, Evropa dvacátého století jako místo bolesti. Nebo úplně odjinud pocta rozvibrované duši stavitele Jana Santiniho Aichla, kterou v katedrále Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele v Sedlci stvořil Jan Nebeský. Přímo v jeho fascinující stavbě našel způsob, jak vyjádřit energii, kterou do ní vtělil, a viditelné spojil s neviditelným.
Na podzim pak v Městských divadlech uvedli Hamleta, hru, která může výmluvně odrážet stav společnosti a ten Dočekalův byl až děsivě odcizený, chladný. Podobná tíseň vystupovala i z inscenace hry Juliena Greena Zítřek se nekoná, kterou v Divadle v Dlouhé nastudovala Hana Burešová, její obraz společnosti, která ne zcela vědomě tančí své předsmrtné tance, získal až nečekanou aktuálnost.
V Národním divadle v Brně nastudoval David Radok Brittenova Petera Grimese. K téhle opeře se Radok dostal už v roce 1993, kdy ji uvedl v Královském divadle v Kodani a už tehdy tragický a démonický příběh podivína, v němž je moře určujícím živlem, naplnil silnou emocí, krásně o tom tehdy psala Marie Boková ve Světě a divadle. A teď znovu triumf, shodla se na tom i věčně rozhádaná operní kritika. Zatím se hrálo jen několik představení a diváci byli jak u vytržení. Snad inscenaci v příštím roce přece jen v Brně uvidíme, ředitel divadla Martin Glaser doufá, že se to podaří. A my s ním a také, že to bude konečně bez covidu v zádech.
