Kunderova jedenáctka

Je to pozoruhodná rezignace na příběh a nečernobílé peripetie života. Přitom mezi oněmi spisovateli jsou i tací, kteří žili v represivních režimech. Pamuk zažil Turecko vojenských junt, Gordimerová a Coetzee rasistickou Jižní Afriku. I oni poznali situace, kdy je třeba policejní evidenci konfrontovat s příběhem. Byl snad každý informátor režimu apartheidu zločincem a každý terorista bojovníkem za svobodu? To rozklíčuje až osobní výpověď. Proto měla Jižní Afrika lustrační Komisi pravdy a usmíření. Proč ale spisovatelé hájí hotový názor na Kunderu, když on pravdu zamlžuje a klíčovou osobní zpověď odmítá?

Podle světových spisovatelů Kunderu očišťují dvě věci: jednak to, že sám obvinění rezolutně popírá, a pak svědectví „vynikající osobnosti vědeckého světa z Prahy“. Dobře, zkusme je vzít za slovo a ptejme se nikoliv s ohledem na Kunderův zamlčovaný příběh, ale s ohledem na „důkazní materiál“: Kdo a co dosvědčil ve vztahu k té policejní evidenci? Dosvědčil snad nějaký vynikající vědec, že 14. březen 1950 strávil s Kunderou někde v Paříži? Dal mu tím jasné alibi? Ne, právě proto čekáme na příběh, jehož jediným možným vypravěčem je Kundera.

Proč ten příběh nechtějí slyšet velcí romanopisci? Proč i bez jeho znalosti vyrukovali s Kunderovou obhajobou ve stylu věřím/nevěřím? To není dobrá zpráva. Dlouhá léta slýcháme, že ve vyrovnání se s minulostí musíme dohánět Německo, kde se skoro dvacet let po válce začali ptát mladí svých rodičů, jak se mohli zaplést s nacismem. Jistě, byly to nepohodlné otázky. Teď, skoro dvacet let po sametové revoluci, to zkusili čeští mladí na generaci svých rodičů, a jak dopadli? Dostali přes prsty od domácích intelektuálů včetně Václava Havla i od světových spisovatelských celebrit.