I pro politiky. A tak jsme mohli popatřit na - někdy upřímné, jindy méně upřímné - demonstrativně otevřené náruče dvou nejsilnějších parlamentních stran. Obě přitom mají nepřehlédnutelné programové rozpory se záměry zelených.
Včera Strana zelených představila svůj volební program nazvaný Kvalita života. Kromě typicky „ekologických“ témat jako preference alternativních zdrojů energie, odpor k jaderným elektrárnám či zcela konkrétního odmítnutí plánu na výstavbu dálnice D3 akcentují zelení třeba přímou volbu prezidenta, omezení imunity poslanců, více peněz na kulturu a boj s korupcí - tedy vlastně totéž co „ti ostatní“.
Jakýmsi ozvláštňujícím vybočením je snaha po volebním právu pro šestnáctileté. Čili, kdyby se do sněmovny dostali, žádnou revoluci čekat nelze, už proto, že se mohou prosadit jen jako menší partner v koalici.
Program strany tedy musí, pro pragmaticky uvažujícího voliče, hrát logicky menší roli (v případě úspěchu bude značně „obroušen“ koaliční smlouvou) než výběr osob, které strana vybrala do čela kandidátek.
Skepsí bičovaný tuzemec se při pohledu na jména Martin Bursík, Jiří Dědeček, Stanislav Penc a další (pro mnohé nezpochybnitelné osobnosti) na jediné kandidátce nemůže zbavit pochybností o potenciální soudržnosti téhle skupiny. Unie svobody, jejíž solitéři zahájili ve sněmovně vydírací koaliční mánii, poslouží jako odstrašující příklad. Vzpomeňme jen na to, jak se Strana zelených poměrně bouřlivým způsobem zbavovala minulého vedení Patočka - Beránek.
Slušné publikum Straně zelených zajistily průzkumy veřejného mínění, které pracují trochu jako samonaplňující se proroctví. Ale při znechucení voličstva současnou garniturou s nimi musejí všichni počítat. Ostatně... Třeba odchod Josefa Hojdara ze sněmovny „ze zdravotních důvodů“ může být chápán jako vstřícné gesto Jiřího Paroubka směrem k zeleným. Jenže pak by bylo třeba se zelených znovu zeptat: „Chcete vládnout s podporou komunistů?“
