Latinská Amerika není kontinentem, který by byl v uplynulých patnácti letech středobodem světového dění. Narkobyznys v Mexiku, diktatura Nicoláse Madura ve Venezuele, hospodářské problémy Argentiny a ztrouchnivělý komunismus na Kubě – to byly konstanty, které utvářely po řadu let pohled na tento region. Jak to tak ale vypadá, začíná se situace měnit.
Největší pozornost přitáhla bezpochyby americká blesková operace z ledna letošního roku, jejímž výsledkem bylo zatčení venezuelského prezidenta Nicoláse Madura a jeho převezení do USA.
O humanitárních motivech intervence by se dalo – vzhledem ke kontinuitě představované prozatímní prezidentkou Delcy Rodríguezovou – diskutovat, nicméně jde o zásadní zlom ve smyslu možné normalizace vztahů s USA, a tím pádem i otevření cesty k americkým investicím, zejména pokud jde o těžební průmysl, jehož infrastruktura je v kritickém stavu. Podmínkou ovšem bude odstřihnutí vedení země (civilního i vojenského) od organizací napojených na mezinárodní obchod s drogami.
Trump označil Venezuelu za 51. stát USA. Podle médií ji chce kvůli ropě |
Povzbuzen úspěchem v Caracasu dává Donald Trump najevo svou chuť zasáhnout i na Kubě, kde komunistický režim vládne už téměř sedmdesát let. Nejde přitom jen o snahu získat pod kontrolu strategické území. Trump svými činy demonstruje, že Latinskou Ameriku považuje za sféru vlivu USA, přičemž pro dosažení svého cíle je připraven učinit kroky ekonomické, politické i vojenské.
A podle vývoje z poslední doby to vypadá, že jeho spojenců v regionu přibývá. Nejvýraznější postavou je patrně argentinský prezident Javier Milei, který sám sebe označuje za libertariána. Ten vede radikální antisystémovou rétoriku, stát vnímá jako zlo a motorovou pilu začal používat coby symbol úspor při svých vystoupeních dávno před miliardářem Elonem Muskem. Zároveň s radikálními tržními reformami přišla orientace na USA, EU a Izrael, omezení ochrany životního prostředí a rovněž snaha omezit ochranu menšin či právo žen na interrupci.
Javier Milei a ti další
Milei ale není sám. V Chile je od března letošního roku prezidentem José Antonio Kast, jenž dokonce ve své zemi po vzoru Spojených států založil Republikánskou stranu (jeho heslo „Make Chile a Great Country“ má zřejmou konotaci na americké hnutí MAGA). I on se staví proti potratům, usiluje o odchod z některých mezinárodních organizací, jako je například Výbor OSN pro lidská práva, prosazuje tvrdou protiimigrační politiku a na hranici s Bolívií by rád vybudoval příkop jako obdobu hraniční zdi mezi jihem Spojených států a Mexikem.
A 7. srpna došlo k zásadní změně i v Kolumbii. Levicového prezidenta Gustava Petra vystřídal Abelardo de la Espriella, prominentní právník a byznysmen, který se dlouhodobě angažuje v podpoře pravicových paramilitárních organizací a předesílá, že v boji proti drogovým kartelům neváhá použít radikální prostředky.
Další zemětřesení v rozjitřené zemi. Kolumbii přitom vede Trumpův obdivovatel teprve od pátku |
I on staví na nevybíravé rétorice, i on prosazuje vystoupení z mezinárodních organizací, spojenectví s USA či Izraelem a boj proti údajné „progresivistické ideologii“. Jeho současné kroky v prezidentském úřadě se však odvíjejí takřka výhradně od zemětřesení, jež postihlo 10. srpna východ země a způsobilo ztráty na životech a rozsáhlé škody na majetku.
Espriella vyhlásil stav nouze, který omezuje moc parlamentu, umožňuje mu modifikovat rozpočet a rozšiřuje pravomoci prezidenta jako krizového manažera. Vzhledem k úsilí o prosazení radikálního politického programu bude zajímavé sledovat jeho případné pokušení zužitkovat nouzový stav nad rámec potřeb země vyplývajících z přírodní katastrofy.
Není důvod předpokládat, že tím změny v latinskoamerické politice končí. Éra prezidenta Trumpa a vliv jeho vládnutí nyní zásadním způsobem přispívají k utváření politické budoucnosti regionu na léta dopředu. Nestačí se však ptát, zda současný vývoj představuje kroky k prosperitě a bezpečnosti, ale i za jakou cenu se tak děje.
Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.
